Rozvíjaj sa háju, ty moja hospoda,
zažiadala sa mi tá zlatá sloboda!
Tu moja hospoda, na skale vysokej,
tu ja, junák väzeň vo veži hlbokej.

Tyto ponuré verše se mi vybavily, když mé paní přišla emajlem taková hezká hříčka. Kde jsme? Zadáte své jméno a chytrá webová stránka vám sdělí, kolik lidí se stejným příjmením žije v republice sumárně a po krajích zvlášť ( http://www.kdejsme.cz ).
Že nějakých Nováků a Procházků jsou tisíce mne nepřekvapilo a že statistika na tak velkých číslech funguje dobře – to je obecně známo. Ale.
V člověku neustále vrtá pokušení. Tak jsem zadal své jméno. V Česku doopravdy není časté (to v Maďarsku je to lepší, ale ne ve tvaru, jež mi zanechali rodičové).
Jsme 3. Přesně. Já a mí dva synové. I rozdělení po krajích sedí. Nevěřil jsem svým očím. A zadal jsem ženské příjmení – mé první manželky. Es stimmt. 1 kus.
Jestliže si někdo myslí, že jsem (u)spokojen – hluboce se mýlí. Jsem zděšen. Mají vás všechny, řekla má nynější paní (6844 nositelek stejného příjmení). Ano mají nás všechny.
Jestliže někdo plácá, jak je to senzační v unii, že můžeme cestovat, že máme svobodu a tak… Mají nás všechny. Nepotřebují hraniční kontroly. Vědí přesně, kolik nám zaměstnavatel dává (posílá přece peníze na bankovní účet), kolik a kde utratíme, co jsme si pořídili „mimo“ – to všechno – v praméncích drátů tvé oči plují, topiči Antoníne!
Hm. Tak mě napadá, co znamenala před nějakým časem ta veselá férie statistického úřadu za bratru 4 miliardy (nebo kolik to stálo, ta sranda?)? Test občanské poslušnosti a manipulovatelnosti?

Reklamy