Bystrc

Při příležitosti příprav velké rodinné události jsme po návratu z Polanky mazali v neděli do Brna… Budoucích příbuzných jsem moc nenafotil, ale u „Príglu“ jsem fakt dost dlouho nebyl…

Je po bouřce a nad Príglem se klene duha.

…

Že je toto pilíř od nedostavěné Hitlerovy dálnice jsem věděl jako dítě. Ale odkud a kam měla vést je mi jasné až po 50 letech…

Pohled na Prígl od jihu k severu. Je po bouřce a pára nad lesy tvoří zajímavé efekty.

Polanka

nebo, chcete-li Toulovcovy Maštale. Ani jedno Vám nic neříká? Je to samý severní okraj Vysočiny, do Vysokého Mýta (to už je v rovině) je to asi tak 10km… a nějak tak i do Litomyšle nebo Poličky. Toulovcovy maštale jsou pískovcové rokle a Polanka je příjemné ubytovací a stravovací zařízení na severním okraji maštalí. Toulovcových.
My jsme zde byli s partou – dobrá parta! Brodit umí! Pochválila ji má spolužačka…

Polanka 23.7.2012	Polanka 24.7.2012	Polanka 25.-28.7.2012	Pískoviště v Toulovcových maštalích (video)

Proč nemám rád voliče populistické levice.

Tak předně – nemám na mysli žádnou politickou diskriminaci. Volit si každý může dle svého rozhodnutí. Ale nikdo mi nesmí upřít právo, abych na tuto volbu měl nějaký názor a abych tento názor vyjádřil.

Za druhé.Vymezme si pojem populistická levice. Všimněte si, prosím, že záměrně neužívám názvu žádné politické strany. Mám na mysli jakýkoliv politický subjekt, který

• zadlužuje státní kasu výdavky na sociální účely
• dělá to zejména s ohledem na vlastní volební preference.

Opět zdůrazňuji slovo zadlužuje – a mám tím na mysli skutečný význam slova odvozený od výrazu dlužiti. To jest, tento politický subjekt ví, že ve státní kase peníze na tyto výdavky nejsou, ale klidně se zadluží.

Pokud vám do tohoto vzorce nějaká politická strana zapadá, není to můj problém – je to problém chování takové politické strany. A jsme u jádra pudla. Můžete mi namítat, jak je důležitá sociální politika, jak jsou nemorální různé poplatky (nemyslím teď jen ty u lékaře) a tak podobně… Ale. Kde nic není, tam ani smrt nebere. Jak to ale dělá ta populistická levice, že ty peníze stejně někde vyšaší?
Správný výraz je: ukradne je. Silný výraz? Ano, pro bezostyšnou krádež silný výraz. Vždyť ale politici nic nekradou, „jenom zadluží státní kasu“!

Jestliže si myslíte, že státní dluh je jenom cár papíru, jste bezmezní naivkové. A nebezpeční, když takovou politiku podporujete! Ono, ten státní dluh se tak jak tak nějak splatit musí! A platí se z něj i úroky. Pokud v státní kase peníze nejsou, stát si půjčuje. U bank, v dluhopisech a tak podobně. (Nejhorším způsobem loupeže je tisk nekrytých peněz. Pokud to dělá soukromník, je to vysoce trestné. Pokud to dělá stát, říká se tomu měnová politika!)

Do jisté míry lze tyto dluhy kompenzovat a mohou být i prospěšné, pokud skutečně pomohou rozproudit hospodářství.  Ale jinak? Přichází delvalvace – potichu a plíživě. Takže podud jste si za svůj plat (důchod, sociální příspěvky, apanáž – prostě jakýkoliv příjem) mohli něco koupit, tato možnost se s plíživou devalvací a inflací pomalu vzdaluje.  Pracujete stejně, vyděláváte stejně, berete stejný důchod, ale řada požitků za tyto peníze se stává postupně nedostupnými. Nemáte na to. Nane love. Nincs pénz… Kam se tato hodnota poděla? Ukradli je vlády populistické levice, které financovaly bohulibé sociální programy, podpory pracujících, bezplatnou školní dopravu, bezplatnou zdravotní péči, o které by si ve většině světa mohli jenom nechat zdát… a voliči této populistické levice pomohli tuto loupež legalizovat. Při stejných platech si toho koupíme méně. Při stejném důchodu už nebudeme mít na bydlení v takovém komfortu, na jaký jsme si během života zvykli. (Takže v důsledku i ta sociální popora nebude moc platná!)

Voliči populistické levice se pro tuto cestu rozhodli dobrovolně. Jenomže do tohoto víru beznaděje stahují i ty, kteří o to vůbec nestojí…kteří mají jinou představu o svém životě.

Smutné na tomto kolotoči je, že když dojde ke změně složení politické moci (vlády), dluhy zůstávají. A musí se platit. A musí se nadále platit dluhy z úroků. Jediné, co se v této situaci dá dělat, je omezit růst těchto dluhů, skřípět zubama a platit. A cálovat. A splácet. A omezovat výdaje – mezi nima toho největšího bumbrlíčka – výdaje sociální.

Na závěr: nejsem proti sociální popdoře potřebným – a nikde se tohoto tématu v této stati nedotýkám. Jen jsem silně přesvědčen, že nelze sociálními výdavky (samozřejmě ani jinými) zadlužovat státní kasu. A pokud se necháte zlákat sliby, že takto to bude lepší – nezlobte se, nemohu vás mít rád.

 

Tryzna za bezcitně obětované.

Cesta za Furthem stoupá k české hranici. Slunce pálí, louky voní, ptáci zpívají. Na malém vršku, dříve, než dojdete k Schaffbergu, k Ovčímu vrchu, stojí památník. Na památníku desítky, možná stovka jmen – a nějaké plky o slávě a o hrdinech.

První hnutí mysli je zlostné. Jací pak hrdinové? Jaká pak sláva? Jejich uniforma se stala symbolem zla po celé Evropě, jejich jazyk  se stal jazykem tyranů a vrahů! Jenže. Ona má každá věc dvě strany. Rub a líc. Vzpomínám si, že to není tak dávno, byl jsem též navlečen do uniformy a byl přinucen přísahat, že budu bránit právě ten systém, který jsem tak nenáviděl! A musím říci – nenávidím i dnes. Jenom řízením osudu jsem nemusel střílet nevinné, nemusel jsem vnucovat vůli svých pánů těm, kteří o takové dobrodiní stáli právě tak málo jako já sám.

Pak, mnoho hodin poté, za nočního ticha, vytanulo mi v mysli slovo. Obětovaní. Ano byli obětovaní.

• Miliony těch, kteří nemají hroby, kteří prostě jen tak – vyletěli komínem. Byli obětovaní.
• Miliony těch, kteří byli postříleni a jejich bydliště vypálena a srovnána se zemí. Byli obětovaní.
• Miliony těch, kteří zemřeli pod sutinami zbombardovaných domů.

Občané furthští!
Mezi nimi byli obětovaní ti, co padli na frontě.

• Byli obětovaní ti, kteří zmrzli strašlivou zimou na bojištích na dalekém východě.
• Byli obětovaní ti, kteří zemřeli vedrem a žízní na dalekém jihu.
• Byli obětovaní ti, jenž zaživa uhořeli ve svých ocelových rakvích.
• Byli obětovaní ti, kteří byli utopeni a rozmačkáni v ledové vodě severního oceánu.

Byly obětované miliony lidí. V té poslední válce. A v té válce před tou poslední. A ve všech těch válkách předchozích.

Nad památníkem povívá větřík, po letní obloze plují oblaka. Je zde ticho, hluk lidského mraveniště sem nedoléhá.

Proč to všechno? Když sloupneme slupku nabubřelých frází a vznešených hesel, zbyde nám chamtivost, nenažranost a touha po majetku druhých.

Nad Schaffbergem, nad Ovčím vrchem je nebeský klid. Dlouho-li ještě?

Prodloužený cyklovíkend v Postřekově.

Kde je Postřekov, to jsem donedávna netušil. Ale kde jsou Domažlice, to jsem věděl ze zeměpisu. A když mi bylo 18, vzala mě tam sestra mého kamaráda ze školy. Kamarád šel za bráchou do kasáren, a my dva do Domažlic.  To už je dávno.

V Klenčí byl zas jeden kamarád na vojně. A to je asi tak všechno, co jsem o tomto kraji věděl.  Pak jsem se podíval do mapy. No ona je to vlastně Šumava – i když ten méně známý kout! A Trhanov – tam přece sídlil onen krutý a nadutý Lomikar, jak do roka a do dne… Jestli šel před súdnú stolici boží, to se již nedovíme, ale každopádně zatřepal bačkorama. A pak přišel někdo lepší! Však to znáte z naší politiky…

No a tam jsme drandili na kolech. Sice jen 3 ze 4 dnů, jeden den nehorázně lilo (jinak nehorázně lilo každou noc). Na fyzičku je to moc hezké poježděníčko, nic po rovině! A ubytování – v soukromí – luxusní prostor, dobře vybavená kuchyňka a pěkná zahrádka. Možná, že se…. no nepředbíhejme!

• 5. července 2012
• 6. července 2012
• 7. července 2012
• 8. července 2012