Cesta za Furthem stoupá k české hranici. Slunce pálí, louky voní, ptáci zpívají. Na malém vršku, dříve, než dojdete k Schaffbergu, k Ovčímu vrchu, stojí památník. Na památníku desítky, možná stovka jmen – a nějaké plky o slávě a o hrdinech.

První hnutí mysli je zlostné. Jací pak hrdinové? Jaká pak sláva? Jejich uniforma se stala symbolem zla po celé Evropě, jejich jazyk  se stal jazykem tyranů a vrahů! Jenže. Ona má každá věc dvě strany. Rub a líc. Vzpomínám si, že to není tak dávno, byl jsem též navlečen do uniformy a byl přinucen přísahat, že budu bránit právě ten systém, který jsem tak nenáviděl! A musím říci – nenávidím i dnes. Jenom řízením osudu jsem nemusel střílet nevinné, nemusel jsem vnucovat vůli svých pánů těm, kteří o takové dobrodiní stáli právě tak málo jako já sám.

Pak, mnoho hodin poté, za nočního ticha, vytanulo mi v mysli slovo. Obětovaní. Ano byli obětovaní.

  • Miliony těch, kteří nemají hroby, kteří prostě jen tak – vyletěli komínem. Byli obětovaní.
  • Miliony těch, kteří byli postříleni a jejich bydliště vypálena a srovnána se zemí. Byli obětovaní.
  • Miliony těch, kteří zemřeli pod sutinami zbombardovaných domů.

Občané furthští!
Mezi nimi byli obětovaní ti, co padli na frontě.

  • Byli obětovaní ti, kteří zmrzli strašlivou zimou na bojištích na dalekém východě.
  • Byli obětovaní ti, kteří zemřeli vedrem a žízní na dalekém jihu.
  • Byli obětovaní ti, jenž zaživa uhořeli ve svých ocelových rakvích.
  • Byli obětovaní ti, kteří byli utopeni a rozmačkáni v ledové vodě severního oceánu.

Byly obětované miliony lidí. V té poslední válce. A v té válce před tou poslední. A ve všech těch válkách předchozích.

Nad památníkem povívá větřík, po letní obloze plují oblaka. Je zde ticho, hluk lidského mraveniště sem nedoléhá.

Proč to všechno? Když sloupneme slupku nabubřelých frází a vznešených hesel, zbyde nám chamtivost, nenažranost a touha po majetku druhých.

Nad Schaffbergem, nad Ovčím vrchem je nebeský klid. Dlouho-li ještě?