Tož tak. Osud mne zavál do Varšavy. Školím. Symantec Endpoint Protection.

Je mrazivý prosinec. I něco sněhu napadlo. Když končím, je už skoro tma. Ale nedalo mi to. Vyrazil jsem do centra. Abych to zde poznal – vždyť jsem se na to docela těšil!

No, jak to mám říci? Varšava je ohromná. Je veliká. Jedno obrovské sídliště. Obchodů pomálu, restaurace sem – tam. Pak je tu centrum. Projdete jej i v mrazu za chvilku. Ponechal jsem stranou lidojemy a zamířil do „starého města“. Ano, na Krakovském předměstí spousta mladých lidí, nachomýtl jsem se i k dvěma demonstracím (ve čtvrtek prý bude další – velká!). Ta představa, že všechny ty „staré“ domy byly vybudované po válce, ta představa je neuvěřitelná.

Jediné co ruší, jsou ty prostory mezi „starými“ domy. Stará města nikdy nebyla tak prostorná. Prostě tu cosi chybí. Ten genius loci. Má to asi takovou atmosféru, jako přestěhovaný děkanský kostel v Mostě. Chybí tomu život.

Možná na jaře. Na jaře, když se zazelenají ty obrovské parkové plochy, když koruny stromů zakryjí paneláky a když květiny rozjasní šedá sídliště. Možná. Teď je ale zima a mráz, chodníky jsou bílé, silnice černé, obloha tmavá a domy šedé. Do mysli se bezděky dere představa města systematicky zničeného. Zničeného „vyšší rasou“ ve vzteku, že se sen o tisícileté říši vytratil…

Co vy na to, pane Posselte?