Čtvrtek. Poslední večer tohoto „výletu“ do Varšavy. To je příkaz doby. Nesedět na hotelu. Jde se! Do města! do centra!
Dnes je zácpa obzvláště zacpaná. Trasu, která je v jízdním řádu naplánovaná na 20 minut, zvládá řidič s bravurou za necelých pětatřicet …. tralala…
Jedu až na konečnou… Už to trochu znám! Plac Pilsudského. Pěšky pak přes Plac zamkowy až k vyhlídce nad Wislou. Wisla není moc vidět, je kolem sedmé a tma jako v… , ale Varšava svítí, Varšava žije, Varšava pulzuje životem. Přes řeku vidím Pragu, velkou čtvrť naproti centru, s velkým kostelem. Normálně bych si tam udělal procházku přes most, nebude to víc než 5 kilometrů, ale v tomto mrazu volím návrat.
Už jen ze setrvačnosti šmíruji hospody – z let studentských jsem zvyklý na množství malých a cenově celkem dostupných hospůdek na Malé straně, ale už i ty malé lidové hospůdky už vůbec nejsou lidové, komerce vládne světem a pivo, které bylo dostupné i pro studenta bez lukrativních příjmů, žili jsme z apanáže rodičů a nějakých těch brigád, to pivo jsme si mohli dovolit bez nějakých problémů u Banzetů, u Housliček, u… a jak se ty všechny pajzlíky jmenovali, z u Šnelů je teď IA němcolapka… , oslovuje mě nějaký pan Wolodyjovský, plášť s knoflíky a šňúrami, na hlavě kožišinová čapka s pérem – zapraszame  pana do restauraciji – děkuji pěkně, za jídlo 10x ohřáté – hostí je pomálu a obrat mizerný, ty krásné hospůdky zejí prázdnotou a sem tam nějaký ten kravaťák – za to jídlo chceme kolem 40 zlotůvek, což je 200 v reálné a 240 Kč v kursové ceně, to je i pro školitele, který za tento týden musí vydělat na prosinec, celkem dost…
Jsem již za hradbami, to nožství nových-starých baráků ohromuje – a přece to centrum je malinké – člověk ho přejde za nějakou čtvrthodinku křížem – zabočím do uličky – Miodowa se jmenuje – CO TO?
Pajzlík jakýsi. Zvědavost mi nedá – nakouknu dovnitř. Narváno jako v pražské tramvaji v létech šedesátých, tramvaj jede na Letnou, v tramvaji jedou chlapi na fotbal! Prohlédnu si to, protlačím se davem, nabídka slušná, lidí jako mravenců, k přízemí je ůzkým schodišťátkem připojeno patříčko. Prchám. Na takové návaly nejsem dělaný. Před pajzlíkem zastavuji. Bar Varšava.
Červík hlodá. V centru pivo za 8 (48K), vodka za 4 (24K) ! Zlákal mě tataráček.
Ano. Povídá mladík s pěti chlupy v šesti řadách na bradě. Zde si to objednáte a nahoru si to vynesete! No potěš kedveš! Protlačit se davem s pivem a tataráčkem po schodech nahoru… Než dotáhnu žíznivý první lok u baru, i v tom mrazu je zde docela horko a studené pivko má ten správný říz, ten lok má alespoň 2 deci, než ten lok dotáhnu, mladík na mne uznale pohlédne a talířek s tatarákem (za 8 zl!!!) podává. Podaří se mi se zbytkem pivka vynést tataráček nahoru bez toho, aniž bych některé s početných dívenek pocintal sukénku, aniž bych mladíkům obzvláště bolestivě nešlápl na malíček, vynesl nahoru a v koutku, na malém bobku, při malém stolku nacházím svoje místečko, ještě se vrátím k věšáku a vychutnávám tataráček, nasávám pivko a vstřebávám atmosféru. Fantastickou atmosféru. Lokál je plný mladých lidí. Nikomu zde není přes – řekněme přes třicet. Všichni mne zdvořile ignorují. U stolu vedle – mladíků asi 12 – vesele plyne debata, akorát místo českých prdelí, lítají zde kurvy. U stolu na druhé straně nevzrušeně sedí pár dívenek, ucucávají jakés žluté lepidlo – za chvíli se společnost rozrůstá, dívenek asi 10 a dva kluci k tomu. Každá dívenka nese lahvinku se žlutým lepidlem, chlapci nesou lahvinku s alkoholem čirým. Jeden z mladíků postaví stakančiky těsně k sobě, do řady jako četu vojáků, druhý z mladíků, rozmachem zkušeným, jedním švihem rozleje (lepší výraz není!) flašku do skleniček. Odpad veškerý žádný, úspěšnost 100%! Uebung macht meister! Vysoké a štíhlé dívenky se bravurně chápají skleniček, ucucnou alkoholu čirého, rozředí cucem lepidla z lahvičky – skleničky jsou po několika zkušených cyklech líznutí alkoholu a ucucnutí lepidélka prázdné. Druhá lahvinka alkoholu padá za chvilku a holčiny 2 statečné po schodech klopýtají pro druhé kolo…
Než vycházím, dám si v přízemí – už poněkud přehlednějším – stakančik vodky. Zrzka mi nalévá po sám okraj – po tataráčku, pivku a na školení asi po 7 kafích mám už tlak na hodnotách, které většina populace považuje za normální – ruka se netřese a s jistotou mi dopřeje požitek z alkoholu, který při těchto mrazech neomámí, jen příjemně vnitřně rozehřeje. Zatáhnu zipy, natáhnu kulicha (přes den chodím s holou hlavou sám, do biura to mám asi 100 kroků a přes den není víc než 2-3 pod nulou, Poláci chodí bez výjimky s pohlavními pokrývkami, které vypadají velmi teple) a vycházím do ulic. No ta ulice ve starém městě je popravdě jenom jedna, Krakovské předměstí, ale u centra, namysleně, že v centru již zabloudit nemohu, zabočím do pavučiny bočních uliček. Vynořím se neomylně u paláce kultury – ano to je ta hrůza v centru (ona ta hrůza má svůj styl: to pražský Internacional, nyní Royal Crown – nebo co to je – je docela sprsknutá – není to ani české ani ruské – kdežto palác kultury ve Varšavě je čistá esence ruského socre, včetně toho pozlátka na té věži, co je na té věži, která je na té věži…) a nedaleko je Dworzec centralny – hlavní nádraží – úplně v samotinkém centru, pod zemí jsou čtyři ostrovní nástupiště, osm kolejí – jako na hlaváku pod Vinohrady – mé srdce ajznbóna jen zajásá, když z Berlína přijede expres, expres má v čele Siemense – vypadá velmi podobně jako rakouské Taurusy v Praze, ach ty škodovácká třistaosmdesátko, kdy budeš konečně homologovaná a do provozu řádného nasazená? Ránu mému vlasteneckému ajznboňáctví nasadí elektrická jednotka tvarů velmi moderních (a parametrů neznámých) – ještě že na kolej třetí přijíždí polská šunka, která je vrstevnicí pražských žabích tlam! Z Prahy přijíždí expres tažený EP09 – což je také docela moderní stroj, připomíná mi architekturou italské elektriky z let devadesátých…. asi je čas jít domů – no, na hotel.
Vycházím na ulici, autobus právě vyrazil ze zastávky, ale musí počkat na světla… Několik Poláků ťuká na řidiče – dveře se za chvilku otevírají – a nás  – asi 10 lidí vbíhá předními dveřmi u řidiče do prázdné, kloubové stosedumdesátpětky. No, uvědomuji si, Poláci na nás musí nahlížet jako na tupouny, kteří dodržují předpisy hlava-nehlava, asi jako my čumíme na německý ordnung-muss-sein, autobus se rozjíždí a já usedám vedle křepelky nějaké na dvousedadlo vepředu a mám výhled na cestu… za minut dvacet vystupuji.