Tu vám přece nemohou ukrást! Peněženku, nebo kočár – prosím, to ano, ale důl?!
Určitě jste se zasmáli při vyslyšení této známé scénky. Trochu mi vrtalo v hlavě, jak mohl autor na takovou naivitu přijít – naše zkušenost byla jiná.
Ale existuje i jiný svět, svět ve kterém je normální nelhat a nekrást, nekrást ani v případě, že ta krádež nebude tak nehorázně všem na očích, jako v případě ukradeného dolu. Nelze přece chodit mezi lidmi, kteří velmi dobře vědí, že jste zloděj!
Tyto myšlenky mi bezděky vytanuli na mysli, když v plátku nějakém, jistý novinářský krasoduch dovolil si napsati: „Vždyť většina naší společnosti je proti církevním restitucím!“
Tento člověk se zcela vědomě postavil na stranu lidí, kteří se domnívají, že krást není ostuda a že kradené věci není třeba vracet. Navíc osočuje občany této země, že k této chátře také patří.
Nechci se zde zabývat souvislostmi, jak tento majetek byl získán, zda je v pořádku, že (křesťanská) církev je bohatá – je zde mnoho okolností pro a proti.
KSČM se k odkazu svých předchůdců, kteří církevní majetek rozkradli, hrdě hlásí. A namísto toho, aby zaujala k těmto krádežím stanovisko slušných lidí, farizejsky prohlašuje: je nesprávné, aby lid této země platil za restituce! Samozřejmě, to není zcela košer, ale dokážete říci: pan Grebeníček zaplatí x tisíc, pan Filip zaplatí y tisíc, paní Semelová z tisíc… Zcela jistě ne. Zůstává to tedy na státu. To jest na tobě, na mně, na našich dětech…
Co vy? Myslíte, že důl, díru v zemi, lze ukrást?