Začalo to nenápadně: mí dva nejmladší miláčkové nějáko zavětřili (děda měl své dva nejoblíbenější modely ve vitríně) a v podstatě si vymodlili: budeme jezdit vlaky! Totiž modýlky! Tož jsem oprášil, odrezil, přeletoval – a nakonec jsem se dostal k dodělávání modýlků, které jsem před dlouhými léty opustil… Takže obývák se občas promění v nádraží, skladiště, seřadiště, tratě – a jezdíme.