Na počátku byl obraz. Lépe řečeno reprodukce v časopise. Ten obraz namaloval mistrně Max Švabinský – a mně učaroval. Připomínal mi mou lásku největší, pihovatou, nazrzlou, s drzým nosíkem. Nebylo mi dáno reprodukci paspartovati a na čestné místo uložiti, ale ten obraz elektronicky, na papíře i v mé mysli přetrval.
O Sidonii Nádherné jsem nic nevěděl. To jméno bylo provokující, smyslné, ale patřilo osobě z dob minulých, které znám jen z vyprávění. Ne z vyprávění prarodičů – ale z vyprávění rodičů, kterým, pokud je čas, moc sluchu nepopřáváme – máme přeci věci důležitější, proč se tedy probírat starým harampádím.
O tu další kapitolu se postaral pes. Nikdy jsem doma psa nechtěl. Psa chtěla má tchýně, stará paní, která jej měla jako společnici. Společnice to byla náramná: Růženka von Bahnhof. Tedy ne z nádraží, ale z útulku. Když „maminka“ umřela, fenka zůstala u nás… Musela se hodně naučit – museli jsme se hodně naučit i my. Jednou, když zůstala doma, my jeli do Prahy za nějakou tou kultůrou, rozmetala žalem obývák. A bylo též po televizi. Takže po dlouhých večerech nezbyly než archivy ČT na internetu…
Ten pořad byl pokračováním mých pocitů z onoho obrazu – reprodukce. Bylo mi milo setkati se blíže s osobou, která mne zaujala svým oduševnělým zjevem – a zajímavým životem, jak jsem zjistil.
Jen ten závěr byl drsný. Ne snad zábor zámku německými okupanty, vytvoření a vysídlení vojenského prostoru mezi Vltavou a Sázavou, ale spíše devastace zámku a okolí plagiátory nacistického běsnění, bolševiky, křupany s rudou knížkou.
Závěr byl logický – emigrace a také konec v emigraci. Nic na tom nemění, že ostatky Sidonie Nádherné byly koncem devadesátých let minulého (!) století přeneseny zpět do Čech. (Na pietní akci Gruša, Dostál, …). Ten hořkosladký pocit zůstává.
Navštivte Vrchotovy Janovice.