Tak nějak popsal svou cestu Karel Čapek. My jsme se vydali na cestu až po skončení války, po ukončení ruské okupace, po pádu komunizmu a po nástupu něčeho, čemu by za první republiky říkali plutokracie.
Nicméně, podnikli jsme výlet, na jaký by jsme za našeho mládí nemohli pomyslet a způsobem, o jakém bychom si snad mohli jen zdát. Ne, nebydleli jsme ve čtyřhvězdičkových hotelech, po pravdě nebydleli jsme v žádném hotelu, pouze jednou jsme přespali za zdma autocampu. Všechny noce jsme přespali pod hvězdami, na čerstvém povětří. Ale na kafe, tapas či oběd jsme si zašli kdykoliv jsme měli chuť. Cestovali jsme osobním automobilem z půjčovny.
Zde trasa navržená v aplikaci mapy.cz neobsahuje všechny zákruty naší cesty: ukazuje vzdálenost cca 660km, ve skutečnosti jsme najeli něco kolem 900 km. Místa zastávek nejsou uvedena detailně, ale podle jména, kvůli přehlednosti. Dalším zajímavým údajem z mapy.cz je 13 nastoupaných – a zase sjetých výškových kilometrů. Mohu jen potvrdit pocit člověka za volantem: Španělsko je země hornatá.
Start. Malaga. (1)
Do Malagy jsme přiletěli něco po sedmé večer. Než jsme prošli příletovými peripetiemi (velká taška přijela s námi a v pořádku!), dojeli do půjčovny aut (malagacar.com – doporučuji) a zasedli do vozu, byla už téměř tma. Cestu na náš první nocleh jsem si připravil do navigace ještě v letadle, takže těch 140 kilometrů překrásnou hornatou krajinou jsme projeli jakoby černým tunelem. Jediným zpestřením byla zastávka u benzínové pumpy, kde jsme si koupili kanystr s pitnou vodou a nějaké tapas, abychom měli jakous-takous večeři.
(2) Nocleh nedaleko Peñuelas proběhl výborně, spali jsme na kraji borového lesíka, měsíc se za chvíli schoval za borovicemi, pouze zdáli doléhal hluk z hlavní silnice – jinak nás nerušilo nic.
Přišlo ráno – a s ním nádherné červánky. Opravdu nádherné. Po ranní hygieně vyrážíme do Granady.
Granada. (3)
Odskok do obrazové galerie
Mé první hodnocení: propadák. Lístky do Alhambry jsme začali shánět přes internet krátce pře odletem, a to bylo pozdě. Pro příště: starejte se tak 2 měsíce předem! K Alhambře jsme jeli podle navigace, takže jsme ztratili asi hodinu v ranní zácpě. Asi se lépe vyplatí sledovat ukazatele na dálnici, a dojet na místo velkou oklikou – ale bez zdržování. Kasa byla pro jistotu ohražená páskami s nápisy Tickets sold out a automaty nám nabídly termín někdy na počátek listopadu….
Na druhé straně: prošli jsme si město, zejména bývalá maurská čtvrt opravdu stojí za to. Prošli jsme si památky, na které by jinak asi nezbyl čas (ruiny arabských lázní).
Pouliční hudebník před Capilla Real, Granada
Córdoba (4)
Odskok do obrazové galerie.
Že bychom našli místečko příhodné k přespání před Córdobou, na to nebylo ani pomyšlení. Kolem cesty se donekonečna táhly plantáže s olivovníky a cesty mezi ně byly zpravidla zašpérované. Takže jsme objeli Córdobu a na jejím severovýchodním okraji jsme našli místečko tiché, skryté v lesíku, vedle nenápadné cesty, která vedla akorát k jedné soukromé rezidenci a k malému klášteru Ermita Virgen de Linares. Jejich obyvatelé nás nijak zvlášť nerušili, ale asi jsme překazili intimní dostaveníčko osádkám několika automobilů, které se objevily a zase po anglicku tiše vytratily.
Chtěl jsem vidět hlavně 2 památky: La Mezquita, což je mešita vybudovaná na základech vizigótského křesťanského kostela, několikráte podstatně rozšířena a následně přeměněna na křesťanskou modlitebnu, přičemž do centra jedinečného architektonického prostoru byla jakoby násilím vetknutá křesťanská bazilika. Křesťanská kapitula přiměla krále Karla V. k udělení souhlasu se stavbou. Po jejím dokončení ji král ohodnotil slovy: postavili jste tu něco, co lze postavit kdekoli, ale zničili jste něco, co nemá ve světě obdoby….
Druhou památkou byla Medina Azahara.
Medina Azahara.
Odskok do obrazové galerie.
Tyto zříceniny leží za severozápadním okrajem města, v již otevřené zemědělské krajině. I dnes lze obdivovat rozlehlost a představovat si zřejmě bohatou výzdobu paláce, ze kterého zbyly po občanské válce na začátku 2. tisíciletí (1010) pouze vypálené ruiny. Jako i jiných ruin, bylo i této hojně využíváno jako zdroje stavebního materiálu.
Carmona (5)
Odskok do obrazové galerie
Cesta do Sevilly byla docela jednotvárná, nejvýraznější změnou byly plantáže bavlny, které vystřídaly doteď všudypřítomné olivy. Já měl chuť na kafe a pro naši zastávku jsme zvolili Carmonu. Nelitovali jsme, mají tu mohutné zříceniny hradu Alcázar del rey Don Pedro, ze kterého se otevírají výhledy do okolí. Na náměstí jsme si pak dali vinný střik, kafe a chobotničku na výborném olivovém oleji se spoustou zeleniny….
Nicméně tip na nocleh nevyšel a už se začalo stmívat – nezbylo než jít na jistotu – do autocampu. Navzdory tomu, že již byl konec září, kemp byl docela plný, ale pár místeček u zdi ještě měli. Auto jsme dali na štorc a v jeho závětří zalehli na karimatky, nicméně to nebránilo všetečným frantíkům, aby nám ráno velice přátelsky nabídli alespoň židličky a stoleček….
Sevilla (6)
Odskok do obrazové galerie
.
.
.
Ronda (7)
Město, o kterém je zmínka v Hemingwayově románu „Komu zvoní hrana“. Nás zlákal most a rokle, přes kterou vede. To vše jsme pak důkladně prolezli.
Caminito del Rey (8)
Odskok do obrazové galerie
Nápad absolvovat tento průchod vznikl během cesty a vlastně náhodou. Co je Caminito del Rey jsme věděli z YouTube, ale kde to přesně je, to jsme netušili. Až v letadle nám strčili pod nos reklamu i s odkazem na webové stránky. No tož jsme neodolali.
Z divoké a nebezpečné adventury, jak jsme ji znali z YouTube, se stala půldenní pohodlná procházka pro „starší a pokročilé“. Když navzdory zákazům na cestu lezli další a další turisté, Španělé to pobrali jako výzvu pro vytvoření mlýnku na peníze pro sebe a otevření atrakce pro široké obecenstvo.
Ale. Krajina je to překrásná. Fakt. Stálo to za to!
Oběd: Álora (9), nocleh Aljaima nádraží (10) – eukalyptový lesík.
Epilog.
Je ráno 1.října, je stále tma ale Orion se na obloze výrazně posunul a odhaduji, že se blíží sedmá. To máme nastavený budík, abychom se sbalili a vyrazili na letiště. Cesta z tohoto eukalyptového lesíka by měla zabrat tak cca 20 – 30 minut, je neděle a dá se předpokládat, že ještě nebudou žádné dopravní zácpy. Cestu od nádraží Aljaima na letiště mám v navigaci, takže nic nestojí v cestě tomu, abychom byli cca v půl 12 v Ženevě a tam čekali do půl sedmé na přípoj do Prahy (do Podolí, do lékárny, do pr…. to zas bude opruz, to čekání.) My však nejedeme do lékárny, ještě v Kyjích vyzvedneme Růženku a pak hurá do Řeže!
Espace Alex 