No ano. Ta cesta byla dost jasná, takže jsme vystoupali pod vlekem za penzionem Táňa – a cesta nikde. Nu, prošmejdili jsme les, ale po cestě ani památky. Zato se ped námi tyčila hradba skal, která z Velké Úpy není nijak patrná. Protáhli jsme se skalní průrvou a podle skal jsme šplhali vzhůru. Až úplně nahoře, tam to bylo. Našli jsme cestu, šli kousek zpátky, ale v tomto případě cesta nevedla ke dveřím. Míjí dnešní penzion Táňa o hezký kus výše….

Tak jsme vyrazili směrem k Jarce. Po cestě, velmi bytelně a velkoryse stavěné, až k boudě. Celkem bez překvapení – až na tabulku zapomenutou na kraji lesa, u cesty, po které patrně nikdo nechodí, tabulku, která upozorňuje na křižování s lyžařským vlekem. No nějaké sloupy jsou tam dodnes, ale lyžovat jsem tam nikdy nikoho neviděl. Pak už Šraml – a Eva zavelela: Na Borůvku!

Na Borůvce nás nepřivítal pan majitel, ale pivo ,čaj a dortík jsme obdrželi. Pak přišla Anička, srdečně se přivítala s Růženkou a nakonec vylezl i Kamil, který se připravoval na večerní/noční oslavu narozenin. Zkoumal, na co bych měl chuť, až nakonec přinesl pekáček s pečeným vepřovým, hořčicí, křenem a chlebem. Já se na to tak vrhnul, že na fotodokumentaci jsem si vzpoměl až před závěrem.

No zase se na Borůvce zadařilo.