Růžena nám problila noc ze středy na čtvrtek, takže ve čtvrtek jsem pro jistotu zašel k veterinářce (samozřejmě pacient byla Růženka) a vyrazili jsme namísto ve čtvrtek večer v pátek ráno.
V pátek odpoledne autovýlet s menší skupinkou na Cornštejn – zavřeno, v květnu pouze o víkendu!
Sobota: kolovýlet opět na Cornštejn, tentokráte otevřeno a důkladná prohlídka. Posléze odjezd do Bítova, konkrétně do Hasičského pivovaru – důkladný objed! (za mně jelení stejk, karlovarské knedlíky a omáčka…. Pak posezení nedaleko přehradní hráze – a návrat domů.
V neděli korporátní návštěva Jaroslavic nad Rokytnou – ale qůli čoklíkům zůstávám namísto na prohlídce v kavárně před zámkem a oběd v kavárně Viola. Můj plátek v liškové omáčce byl tuhý a nedopečený – chuť si spravuji rakytníkovou zmrzlinou.
Setkání bylo prošpikováno vocapovýma zprávama a hafem fotek. Ty fotky jsem vzal, zkomprimoval a vyhnal do gůglího fotoalba:
Konečně bez Covidových omezení – naše parta – pracovně Chemoprojekt – vyjeli jsme opět do Klece na kola. Kytary, zpěv, rakletování.
Na Papírně (7) jsme se stavili na oběd, potkali jsme tam novomanžele Karla a Jitku. Zbytku party přišla hospoda příliš drahá. Ale to jídlo – úpřimně – za moc nestálo…
Dnes jsme navštívili tento „pilíř českých památek“ – nebylo nijak zvlášť, ale pršet začalo bezprostředně poté, co jsme usedli do auta k cestě domů. Jinak, hlavním cílem byla návštěva a komentovaná prohlídka Černého a Bílého domu – geniálně zrestaurovaných měšťanských domů v Novém Boru. Domy nyní slouží jako sídlo firmy Lasvit.
Na zpáteční cestě nám bylo jet objížďkou v Mělníce, tudíž jsme jeli kolem zahradnictví, po kterém E. prahne delší čas – výsledkem je pár pivoněk, které přizdobí naše balkónky. (A nebyly to pivoňky, alébrž fuchsie)
Po 6 létech o5 na místech tak důvěrně známých. 3.-6. února 2022. Sněhu hafo, s E. jsme si vzali pouze běžky, ale ne fyzičku. Takže všehovšudy jeden celodenní výlet na Žižkovu boudu…
Bylo nás asi tak osmnáct (Marjánka a Johanka s rodinama, Silvie, Hanča taky tak a my dva. Navíc Růženka).
Zjstil jsem, jak málo věcí mi stačí pro přežití na Větrníku. Věci jsme měli do pátku zamčené v autu na parkovišti..
Jo a J. vystřelila brzy ráno v neděli, juchali pro nového psa. Prý se jmenuje Quinn.
To byl zase nápad naší Evy. Rychlíkem do Kolína a potom osobákem do Řečan nad Labem. Tam po modré do Zdechovic, prošli jsme zámeckým parkem a pak vzhůru k Obřím postelím. Cesta zpět trochu vedle, abychom nešli stejnou cestou. Ve Zdechovicích nás přivinuli v Penzionu T (pivo a denní menu) – za neskutečné (nízké) ceny (holt venkov), pak jesště na kopeček s kostelem sv. Petra a Pavla a hřbitovem a pak na vlak a domů….
Před šesti lety jsme s E poprvé vyjeli spolu na vodu – konkrétně na Berounku. Oba beze zkušeností – přidali jsme se k partě ostřílených říčních vlků. V našem věku i mladších – i těch nejmladších. Partu vede bývalý závodník Petr, který se rozhodl pro kolečko 5 řek, které každý rok střídá. Takže pro nás: Berounka, Lužnice, Ohře, Sázava, Otava – a letos opět Berounka. 2. rokem, tedy na Lužnici, se k nám na palubu nalodila i Růženka – lodní pes. Brzy se seznámila s většinou osazenstva – také díky její nekonečné nenažranosti několik souputníků přišlo o svůj žvanec.
Každopádně, tato parta – zejména kmenoví členové Petr a Honza – letos završili 30 let tohoto plovoucího cirkusu (ne jako klauniády, ale jako karuselu) a v Modřanech se zorganizovala malá slavnost k tomuto kulatému datu…
Pro nezasvěcené: Modřany proto, že tam má oddíl, ve kterém je Petr, loděnici a Modřany jsou ta obec, jak u ní leží Praha:
... je to fakt - a ten je dán:
Praha leží u Modřan!
Letošní pravidelné květnové setkání numeriků – absolventů MFF 1973 – se konalo 16.-19. září. Důvod: Covid-19. Přesto účast hojná, ale citelně chyběli přátelé ze Slovenska (Vlado a Marta). S E jsme se přidali k cyklistické sekci, ale vzhledem k tomu, že všichni ze sekce již jezdí na elektriku, domluvil jsem si ve Frymburce zapůjčení elektrokola… (Martin, který zůstal věrný klasice, jezdil sám v sobotu…)
Bydlení: Penzion Kovářská, zajistila Helena. Pátek a sobota byli dvě sekce: pěší a cyklistická, v neděli, poté, co odjeli spolužáci ze vzdálenějších končin (Ústí nad Orlicí, Choceň), se vydala kolona 6 aut do Českého Krumlova.
Něco fotoalb
Dolní Vltavice – Vítkův kámen – Přední výtoň – Lipno a zpět
Hrdoňov (přívoz) – Přední Zvonková – Zadní Zvonková – kolem Schwarzenberského kanálu Bližší Lhota (přívoz) – Planá (oběd) –
Nedělní procházka Českým Krumlovem
Pár fotek, co poslala Olinka…
… a hafo fotek od Karla
Během návštěvy Č.Krumlova jsme se připletli k závěru bohoslužby. Věřící již vycházeli, nic tedy nebránilo chrám návštívit a zaposlouchat se do velebného zvuku varhan…
V pátek jsme vyrazili dříve a tak jsme cestou navštívili Wilsonovu skálu. To mi bylo tak 6 a stanovali jsme se strejdou J. a jeho přítelkyní pod W. skálou na břehu řeky Jihlavy. A jako třešničku mi kluci horolezci ukázali jak si sednout na lano – a já tu skálu slanil! Dnes je tam přehrada a dole autokemp, ale přesto je ta příroda nádherná. V sobotu jsem naplánoval Moravský Krumlov přes Ivančice a Dolní Kounice. Po příjezdu do Kounic jsme si důkladně prohlédli Rosu Coeli, pak jsme poobědvali -a byl čas na návrat. Cestou něco lupu cibule a papriky. V neděli jsem byl požádán o zkrácení trasy. Cesta sice nebyla dlouhá, ale jízda po hrbolaté polňačce mezi drny zpestřená průjezdy terénními brázdami (nejsou vidět na mapě, ale pro jejich zdolání musíte slušně zabrat) ubrala hodně sil všem. I baterii v Evině kole :-) . Takže Bohutice s lurdskou jeskyní a zpět. Parta zůstala na křižovatce v hospodě a k jeskyni jsme dorazili tři. No a pak zpět, zabalit a domů, do Prahy, do lékárny do p…. a my ještě na rakletování k Johance. Návrat domů kolem 22. hodiny.
Po dlouhé době mohla Eva opět zorganizovat setkání přátel spojené s cykloturistikou na jihu Čech. Navíc si mohla vyzkoušet své – zbrusu nové – elektrokolo. A já si mohl vyzkoušet zvedačku elektrokola na Ignáce. še dopadlo výborně a navéc výborně dopadly obě návštěvy hotelu Vlkov – okénko bylo více než dostatečně široké a nabídka jídla i pití nás saturovala.
Bylo docela hezky – a tak jsem Evě navrhnul, že bychom na běžkách zopakovali část mého včerejšího výletu. Ukázalo se, že lanovka stejně končí na Růžohorkách, takže nebylo co řešit.
Perfektní prašan byl na cestě lehce stažen rolbou, takže sjezd na Portášky byl opravdovou radostí – a stihli jsme to za neuvěřitelnou necelou čtvrthodinu. Za Portáškami jsme si střihli okruh kolem Pěnkavčího vrchu s perfektně upravenou stopou.
Vyvstala otázka, kam od boudy Jana – tak jsme se vydali přímo loukou ke kapličce na Předním Výsluní. Tam naše radost končila, neb až pod penzion Kobr se pod prašanem skrýval hnusně rozrytý led. No a pak nás čekal velice nepříjemný pěší sestup zletovatělou silnicí až do Úpy, a pak stále pěšky (silnička byla spíše ledovatá než zasněžená) domů.
Klíčová slova: Krkonoše, Pec, Pec 347, Růžohorky, Přední výsluní, kaplička na Předním Výsluní
Po pondělí a úterý je dnešní den poledním dnem našeho poustevničení v Peci – Růža a já. Ráno jsme zaspali. Hodně. Takže mnoho možností nebylo – a webkamera ukazovala na Sněžce Azuro. Takže pro nedostatek času nahoru lanovkou a dolů přes Růžohorky pěšky. Nakonec ne na Portášky, ale Šramlem dolů. Cca 2,5 hodiny. A nahoru jsme to nestihli, takže odj. až. 12:30. Ale paní v bufíku u pokladny měla grepové pivo – takže klídek, ale mezitím se blížila fronta. No, na fotkách to tak nevypadá, ale na Sněžce se sluníčko nesměle prodíralo přes zahuhlání – a vzdrželo to až na Růžohorky. Ale bílá stěna se blížila a domů jsme se doplouhali už za vytrvalého sněžení.
Bylo-nebylo, jakási trachtace v klášterní hospodě na Markétě. Gruzínský pěvecký sbor se tam občerstvoval po vystoupení v Národním. No a mě z toho přišlo pár šotů na telefonu – tak jsem to lehce poslepoval – a hle! https://photos.app.goo.gl/Mtu6GZjoqDp44vDa9
Espace Alex 