Vyrazili jsme již ve středu. Matouš už byl v chalupě, Lucka měla přijít odpoledne.
My ve čtvrtek vyrazili na běžky! Celodenní výlet na Lesní, ale ta byla zavřená, takže plynovodem na Tetřevky…. no pak zpátky kolem Pražské a svážnicí dolů. Skončili jsme u Orlíku, neb sníh už ztrácel slušné jméno.
V pátek nad Aurorou jablůňka – dost jsme ji oštucovali – chtěli jsme jí prosvětlit korunu – E se domnívá, že ji dopěstuje k rodícímu ovocnému stromu. Loni na podzim byla skutečně obsypaná plody a srny to doopravdy ocenili.
V sobotu kolem Aurory nahoru, přes sjezdovku Portášky k boudě Jana a ke Kobrům na větrník. Qečeru přijeli Zemánci, abychom si udělali nedělní výlet přes křížovou cestu v Temném dole na Eminu cestu. Z ní jsme přešli k Červenému kříži a pak po Dlouhém hřebeni k Novému kříži.
No a v pondělí kolem Aurory nahoru, po cestě přes sjezdovku na Portáškách k boudě Jana a ke kapličce. Oběd na Lovecké chatě.
Wikipedie:
Nový Červený kříž
V důsledku imisní kalamity v 80. letech 20, století byl na mnoha místech v Krkonoších zničený les. Obnažený zůstal i Dlouhý hřeben mezi Malou Úpou a Lysečinami. V roce 1994 byl vztyčen osmimetrový Nový Červený kříž v tehdy zcela odlesněném sedle mezi dvěma vrcholy Dlouhého hřebene s přáním, aby se brzy ztratil zarostlý v novém lese, což se během následujících dvaceti let vyplnilo.
Po 6 létech o5 na místech tak důvěrně známých. 3.-6. února 2022. Sněhu hafo, s E. jsme si vzali pouze běžky, ale ne fyzičku. Takže všehovšudy jeden celodenní výlet na Žižkovu boudu…
Bylo nás asi tak osmnáct (Marjánka a Johanka s rodinama, Silvie, Hanča taky tak a my dva. Navíc Růženka).
Zjstil jsem, jak málo věcí mi stačí pro přežití na Větrníku. Věci jsme měli do pátku zamčené v autu na parkovišti..
Jo a J. vystřelila brzy ráno v neděli, juchali pro nového psa. Prý se jmenuje Quinn.
14.-23.ledna, apartmány Les Combes, studio 3, kde jsme byli 2. Cesta poschoďovým autobusem Vega tour, seděli jsme nahoře za čelním sklem = nádherný výhled.
Skipas jsme měli na 7 dní, od neděle do soboty, poslední den v sobotu jsme si udělali malý výlet na Pointe de la Masse, kde jsme se vyhřívali na sluníčku sedíce na dřevěné podlaze a kochali jsme se pohledem z ochozů na okolité vrcholky, ty nejvyšší měly přes 4 tisíce metrů.
Jinak jsme brousili zejména Sunny express, který jsme měli hned u chalupy, takže u východu z lyžárny jsme nazuli lyže a sjeli cca 100 metrů na již zmíněný Sunny express. Při návratu jsme dojeli ze sjezdovky až těsně před dveře do lyžárny – takže z hlediska přístupu na sjezdovku to byla absolutní špica. Ze Sunnyho jsme pravidelně přecházeli na sedačku Becca nebo Mont de la Chambre.
Spaní již bylo slabší, měli jsme k dispozici palandu a pod ní vytahovací šuple. Mě se lézt na palandu nechtělo, takže jsem ležel na vytahovacím šupleti…. Bez myčky na nádobí.
Navštívili jsme jen 2 ze 3 údolí, Nakoukli jsme do Meribelu. Courchevel byl pro nás nedostupný a Orelle jsme vzdali hned na vrcholovém průsmyku. Nakonec jsme sjeli i pár červených – ale pokud byly s ledovými plotnami, E značně trpěla.
Díky Covidu nebyly sjezdovky přeplněné, ale stejně jsme vzpomínali na komorné prostředí Val Cenis!
Zatracenej Covid! Francie v lednu odpadla (ta loňská taky, ale to zas qůli prachům), Rakousko zrovna tak, takže jediný den, kdy jsem stál na sjezdovkách, byl 26.12.2020. Letos to samý: jediný den na sjezdovkách byl 27.prosinec. Pak přišla obleva a 3.ledna jsme odjeli domů.
To byl ale den! S dcerou a pokro dětma jsme vyrazili hned ráno, já si koupil permici, vyšel od kasy k čekající mládeži, nakopnul lyže – a zjistil jsem, že mi chybí špička levé boty. Celá i s jednou přezkou. Tak jsem dítě a praděti poslal na lano a já šel somrovat do půjčovny. Přede mnou snad celá holandská rodinka – no zabralo to slabou hodinku a já vyšel k vleku v 11. V 11:30 jsem zjistil, že má stařecká fyzička po čtyrech Labutích už nič moč, taxem šel na kafe. Kafe měli jen uvnitř, ale tam narváno. Takže svařák. No a když jsem měl vypito, přihrnulo se dítě (40) a praděti – a že půjdem na oběd. Tak jo, šli jsme prubnout Emmericha. Výhled nádherný, jídlo výborné, ceny elektrické (220). Tož ve 13:30 jsme vypadli. Já si dal poo ještě jednu Labuť a hópnul jsem na druhou stranu na Javořák (nad Kladenkou). Je to taková Idioten Wiese, ale pro rekre odpočinkovou jízdu jako dělaná. Pak jsem nahoře potkal dítě, že prubnem Bramberk. No já už byl měkkej v kolenou, taxem řek, že už se necítím, a že dám ještě 2x Labuť a valim domů. Jaxem řek taxem udělal a v 15:30 doma, ale jaxem zjistil – bez rukavice.
Takže celková bilance:
1 permice
1 bota
1 rukavice
Čisté cca 2 hod na sjezdovce
A to vše za permici za lidovou cenu 1010 ve slevě pro děti a přestárlé. Pro informaci: Když jsem dokupoval permici na 7. den ve Francii, stálo mne to rovných 1000.-. beze slev.
Další den začalo mrholit a všechno to tálo. Z toho krásného sněhu na obrázku se stal mokrý hnůj. Takže jsme na Silvestra udělali rodinný výlet na Hrádeček (věkové rozpětí 4-71), zkontrolovat, jaxi vede nemovitost našeho Pana Prezidenta. On je tam taky přírodní park Hrádeček a zřícenina Hrádeček. No romantika, že jeden močí petrolej…
Před šesti lety jsme s E poprvé vyjeli spolu na vodu – konkrétně na Berounku. Oba beze zkušeností – přidali jsme se k partě ostřílených říčních vlků. V našem věku i mladších – i těch nejmladších. Partu vede bývalý závodník Petr, který se rozhodl pro kolečko 5 řek, které každý rok střídá. Takže pro nás: Berounka, Lužnice, Ohře, Sázava, Otava – a letos opět Berounka. 2. rokem, tedy na Lužnici, se k nám na palubu nalodila i Růženka – lodní pes. Brzy se seznámila s většinou osazenstva – také díky její nekonečné nenažranosti několik souputníků přišlo o svůj žvanec.
Každopádně, tato parta – zejména kmenoví členové Petr a Honza – letos završili 30 let tohoto plovoucího cirkusu (ne jako klauniády, ale jako karuselu) a v Modřanech se zorganizovala malá slavnost k tomuto kulatému datu…
Pro nezasvěcené: Modřany proto, že tam má oddíl, ve kterém je Petr, loděnici a Modřany jsou ta obec, jak u ní leží Praha:
... je to fakt - a ten je dán:
Praha leží u Modřan!
V pátek jsme vyrazili dříve a tak jsme cestou navštívili Wilsonovu skálu. To mi bylo tak 6 a stanovali jsme se strejdou J. a jeho přítelkyní pod W. skálou na břehu řeky Jihlavy. A jako třešničku mi kluci horolezci ukázali jak si sednout na lano – a já tu skálu slanil! Dnes je tam přehrada a dole autokemp, ale přesto je ta příroda nádherná. V sobotu jsem naplánoval Moravský Krumlov přes Ivančice a Dolní Kounice. Po příjezdu do Kounic jsme si důkladně prohlédli Rosu Coeli, pak jsme poobědvali -a byl čas na návrat. Cestou něco lupu cibule a papriky. V neděli jsem byl požádán o zkrácení trasy. Cesta sice nebyla dlouhá, ale jízda po hrbolaté polňačce mezi drny zpestřená průjezdy terénními brázdami (nejsou vidět na mapě, ale pro jejich zdolání musíte slušně zabrat) ubrala hodně sil všem. I baterii v Evině kole :-) . Takže Bohutice s lurdskou jeskyní a zpět. Parta zůstala na křižovatce v hospodě a k jeskyni jsme dorazili tři. No a pak zpět, zabalit a domů, do Prahy, do lékárny do p…. a my ještě na rakletování k Johance. Návrat domů kolem 22. hodiny.
Ihned jak Honzík cestou z Borůvky zastavil, uvědomil jsem si, že z tohoto fleku jsem již fotil. Při pohledu do archívů se ukázalo, že ano, a to letos 7. ledna při sjezdu na běžkách od chaty Jana do V.Úpy (Celá cesta potom lanoffkou na Růžohorky a běžkmo domů právě přes chatu Jana a kapličku na Předním výsluní.) Dnešní cesta lanovkou na Portášky a pěšky (Honzík a Martin Koloběžmo) na Borůvku a domů.
Ale, to jsou jenom… Byli jsme v ZOO. V Horní Pěně. Vláíčkem do Blažejova a pak přes lesy a pole do ZOO mezi Horní a Dolní Pěnou. Zpátky to bylo horší, ona ta česká Kanada je docela hrbatá… Horní Pěna, Nová Ves, Sedlo, Nový Vojířov, Nová Bystřice, Albeř, tábor.
Byli jsme zde i v jiných létech. Ale Dračice za Osikou má pro nás stále své kouzlo. I když je to jen pár stovek metrů.
Malá poznámka: To první foto v albu bylo pořízeno v jinou dobu a v jiný den, ale to jen jako ilustrace jízdy po Osice. Mimochodem: Prohodili jsme si se S. háčka a kormidlo a dopadlo to klasicky: téměř rozvodem – i když až tak daleko to pochopitelně nemohlo dojít… Sofce se loď točila jako káča a já si na háčku se svým metrákem připadal jak ta příslovečná vosa na bonbónu…
Po dlouhé době mohla Eva opět zorganizovat setkání přátel spojené s cykloturistikou na jihu Čech. Navíc si mohla vyzkoušet své – zbrusu nové – elektrokolo. A já si mohl vyzkoušet zvedačku elektrokola na Ignáce. še dopadlo výborně a navéc výborně dopadly obě návštěvy hotelu Vlkov – okénko bylo více než dostatečně široké a nabídka jídla i pití nás saturovala.
Když už tady byl i Matouš, E se konečně odhodlala k výjezdu pěkně po mastňácky na Výrovku skůtrem. Matouš jel na skijeringu za skútrem a Růžena se mi vrtěla v klíně. Na V. se Matouš odpojil k provádění svých snowboardových sjezdů a my se odebrali přes Bufé (otevřeno), Luisinu vyhlídku, Lesní (zavřeno), Tetřeví (!), zámeček, Pražskou, Webrovky. Nad Orlíkem jsme to zuli a došli domů pěšmo.
Na Tetřeví jsme dali polévku, čaj, groček a malé pivko – a nechali nás ohřát.
Nakonec E to zvládla velmi dobře, ale já byl z toho plužení ještě 3 dny špatnej…
Už je takhle asi týden – tak jsem se po Covidu poprvé odhodlal… a nelitoval! Rychlý sníh i bez mázy a Růžena se opět jednou proběhla. Ráno u řeky a odpoledne nahoře v polích. A qečeru hekání na gauči…
Bylo docela hezky – a tak jsem Evě navrhnul, že bychom na běžkách zopakovali část mého včerejšího výletu. Ukázalo se, že lanovka stejně končí na Růžohorkách, takže nebylo co řešit.
Perfektní prašan byl na cestě lehce stažen rolbou, takže sjezd na Portášky byl opravdovou radostí – a stihli jsme to za neuvěřitelnou necelou čtvrthodinu. Za Portáškami jsme si střihli okruh kolem Pěnkavčího vrchu s perfektně upravenou stopou.
Vyvstala otázka, kam od boudy Jana – tak jsme se vydali přímo loukou ke kapličce na Předním Výsluní. Tam naše radost končila, neb až pod penzion Kobr se pod prašanem skrýval hnusně rozrytý led. No a pak nás čekal velice nepříjemný pěší sestup zletovatělou silnicí až do Úpy, a pak stále pěšky (silnička byla spíše ledovatá než zasněžená) domů.
Klíčová slova: Krkonoše, Pec, Pec 347, Růžohorky, Přední výsluní, kaplička na Předním Výsluní
Před 5 lety jsme začali jezdit vodu s Petrem Z. Petr má svůj specifický výběr 5 řek: Berounka, Lužnice, Ohře, Sázava a Otava. Letos jsme tedy u Petra završili náš pětiletý cyklus. Nejsme tedy už na vodě nováčky, ačkoliv k ostříleným vlkům se rovněž nemůžeme řadit. Memento: před Kestřanskými peřejemi jsme se udělali v prudké vodě u břehu po najetí na kmen… Promiň Pepo, obrázky z Kestřanských peřejí jaksi… nejsou.
Nájezd: sobota, 27.6., kemp Velké Hydčice
Neděle, 28.6. – sjezd Sušice – Velké Hydčice
Pondělí 29.6. – velmi povedený výley na Antýgl. Autobus nám neujel, prostě nejel (bravo Arriva!). Takže „hospodářský den“ v Sušici.
Úterý 30.6. – opakování sjezdu Sušice – Velké Hydčice.
Středa, 1.7. – Velké Hydčice – Katovice
Čtvrtek, 2.7. – Katovice – (Strakonice, oběd U sokolovny) – Štěkeň
Pátek, 3.7. – Štěkeň – Putim (soutok Otavy a Blanice)
Sobota, 4.7. – Putim (soutok) – Písek (u plovárny)
Neděle, 5.7. – to již bez party, na Smetiprachu s Johanou a Honzou.
Příjezd: čtvrtek večer (30.1.)
Pátek: výšlap směr Čerťák, část odpadla na Studenově, a tak postupně až ke křižovatce pod Čerťákem.
Na zpáteční cestě fotím Janovu Skálu.
Sobota: sjezdovky nemajíce, vyrážíme přes Zadní Plech nahoru pěšky, z Plechu dolů Eva běžky já pěšky na Krakonošovu snídani. Kládovkou na výstup z Harrachova. Ten úsek kládovky skutečně stál za to, proběhla se Růžena i já.
Neděle: pěšky (sníh už stál doopravdy za …) na Dvoračky (Špuntovku) (já vím!…), pak doma oběd, úklid a s baťohy na plecích dolů na parkoviště.
Espace Alex 