Poprvé v Obřím dole.

Paroháč

Na Sněžku jsem vylezl poprvé, když mi  bylo nějak 54… a do Obřáku jsem se dostal ve svých 69 … Důvod byl pořád stejný: od svých 18 jsem měl kolem prolezeno gde-co, ale tam se mnou nikdo nechtěl, že je to moc profláklý, a že tam chodí každou chvíli každý.

Na Sněžku mne vzala Eva, a byl jsem tam už dostkrát, ale Obřák  byla zase slibotechna. Takže dnes, když jsme vyšli s Růženkou před barák, nebyl důvod proč tam nejít. Růženka ani necekla.

V tuto dobu je strašně fajn jet na Sněžku lanovkou. V kase před náma ani noha, a než jsme se vymotali z turniketu (já zapoměl vodítko), čekala na nás prázdná gondola.

No tož, sešli jsme to. S malou odbočkou na Luční, na Paroháče a na guláš (doma ho už dojídám třetí den).

A na Boudě pod Sněžkou (bundu jsem již měl docela propocenou) jsme vyplázli pade za Konráda! (Vzpomínám na Rumburk, kde byl Bráník za 20).

Klikni na přechod do galerie

Přes Messnerův důl na větrník

Aby nedošlo k mýlce: nešli jsme na Větrník, ale zašli jsme si na větrník. Do hospody horských nosičů, do penzionu Kobr. A měli tam i jiné dobroty.

.

Přes Luisen höhe a Modrým dolem dolů

Sobota – 26.10. krásné jasné počasí a podnikáme okružní poznávaci cestu s přáteli: Blanka, Eva, Jirka Saša

Kliknutím na obrázek přejdete do obrazové galerie

…

‎Ráno si zpívám a jahody jím!

Zase se mi jednou zastesklo po úvéence…

Jak jsem si ušetřil cestu

Pohled po ránu z okna balkónu v Peci prozradil 2 věci:
– je sice mlha, ale bude hezký den
– na hřebenech nasněžilo.
Johanka moc času neměla, a tak jsme zvolili kratší trasu: přes Karlsberg k penzionu Kobr a domů. Abych si ušetřil cestu, vzal jsem si klíče od auta, abych při návratu vzal něco dřeva.
Po návratu sundám baťoh – klíče nejsou. Prohledám bundu – nic, jen stress! Než Johanka odjedede do Prahy, vysypu baťoh, prošťárám rohy – nic, takže jsem využil nabídky a odjel do Prahy pro klíče náhradní.

Johanka pospíchala do divadla, takže mne vysypala v Dlouhé a já se plouhal na Masaryčku na vlak. Když jsem šátral v kapsách po peněžence, najednou jsem pocítíl na rukávu divnou bouli a ono jo. V kapsičce na permice, pěkně za zipem, aby se neztratily, byly hledané klíče! No jo, rychlý pohled do Idosu mi prozradil, že zhruba za hodinku mi jede spojení do Pece, ale s příjezdem v pondělí v 10. No jo, tak to jdu radši spát do Řeže. Tágvach v 5:30, v Peci zhruba v 11 – a tam mne čekala Eva spolu s Růženkou.

Bylo moc hezky, tak jsme si vyšlápli nahoru na Lučiny a na Kolínské si dali zelňačku a pivo. Času bylo dost, taxme ještě došli na Valšovky a tam se pustili do objevování „knížecí cesty“. No a když jsme došli domů, použili jsme ony klíče, a kládu z auta odnesli na půdičku.

Drobný problém byl akorát v tom, že cestou dolů Javořím dolem jsem si při obcházení těžení techniky slušně nabil držku! Ale jinak – doopravdy krásný víkend, plný nečekaných zvratů!

Taxme si vyjeli.

Israel, 16. – 23.září 2019
let tam Wizair, Wien 6:30 – Ben Gurion 10:30 (1 hodina posun)
zpět Wizair, Ben Gurion 11:30, Wien 14:10 (zpoždění)

Pondělí, 16.9.2019.
Přespali jsme v Bratislavě (dlouho jsem tam nebyl, naposledy v pátek), ráno autobusem ve 3:00 na letiště Schwechat u Vídně. Na Ben Gurionu trochu tápeme s vlaky, ale nakonec (asi po hodině) zjišťujeme správné nástupiště (1) a správnou cílovou stanici (Tel Aviv Savidor Center). Popoledni jsme se doplouhali k Rachel, naší hostitelce v Tel Avivu a upadli do mrákot. Odpoledne jsme se exhumovali a vydali se na krátkou obhlídku. Evu zajímaly stavby stylu Bauhaus a chvíli trvalo, než jsme je objevili. Po krátkém občerstvení a sledování volební manifestace na náměstí Dizengoff jsme se vydali na pláž, kde jsme setrvali do slunce západu. Pak jsme se odplouhali domů.

Jaffa – klikni pro přechod do galerie

Úterý, 17.9.2019.
Ústředním tématem byla návštěva Jaffy, staré (arabské) části Tel Avivu. Pak Eva chtěla najít tržnici a protože byl docela hic, opět návštěva mořské pláže.

 

 

 

 

Refektář templářské citadely – klikni pro přechod do galerie

Středa, 18.9.2019.
Akko – osídlení, které sahá až do doby kanánské (4000 před Kristem). Postupně se zde vystřídali Peršané, Heléni, Římané, Byzantinci a Arabové a křižáci – a po těch zbylo památek nejvíce… A to je cílem středečního výletu. Protože z Akko pokračujeme do Tiberias, křepce si vykračujeme s „plnou polní“.
Dolů do Tiberias naštěstí nedojíždíme, ale vystupujeme na zastávce Mitspa Junction, čímž si šetříme cca 200m výškových, 3km vzdálenosti a 1,5 hodiny cesty pěšky. Dorážíme do cíle naší cesty, klíče nacházíme, ale v baráku nikdo. Až po čase dorazí srdeční majitelé….

Tiberias – klikni pro přechod do galerie

Čtvrtek, 19.9.2019.
Brzo ráno opouštíme spící dům a vydáváme se na „cestu lesem“ k termálním pramenům v Tiberias. Cesta má neuvěřitelný spád: klesáme o 400m do neuvěřitelné „hloubky“ 209m pod hladinou moře – tam někde je hladina Galilejského (Genezaretského) jezera. Okamžitě se vrháme do horké vody, abychom aklimatizovali a zklidnili přehřátá a unavená těla. Velmi mne zajímali věci jako Kafarnaum a výtok řeky Jordán z jezera, Yardenit (místo hromadných křtů v řece Jordán) – ale vinou špatné orientace v autobusových jízdních řádech a neznalosti místních poměrů se po hodině stání na autobusové zastávce vracíme na centrální autobusové nádraží v Tiberias a tam mizíme prvním autobusem do Jeruzaléma. Chyba lávky – zvolená linka se vyhýbá palestinskému území a představa cesty údolím Jordánu mizí v nedohlednu…. a do Jeruzaléma přijíždíme kolem šesté.

Jeruzalém – klikni pro přechod do galerie.

Pátek, 20.9.2019.
Ztratit se v mumraji  starého města jeruzalémského není velký kumšt. Mapy.cz obsahují dost neaktuální údaje, Google maps obsahují spíše obchody a restaurace, s našimi zájmy se dost míjí a navíc, navigovat a plánovat trasy lze pouze on-line 😦 . U obou systémů pak selhává určování polohy v zakrytých uličkách a bazarech… Nicméně: našli jsme Zaď nářků (Westrn wall), Arménský kostel sv. Jakuba a více méně omylem se ocitáme v chrámu Božího hrobu. Večer jsme dost urváni… a Daniele, paní domácí, nás zve na šabatovou večeři.

 

Sobota, 21.9.2019.
Cíl: Olivetská hora, Getsemanská zahrada, Arménská keramická dílna. Cestou na Olivetskou horu (jdeme přes staré město navštěvujeme chrám sv.Anny. V Getsemanské zahradě a Getsemanské jeskyni jsou neuvěřitelné davy křesťanských poutníků. Z Olivetské hory je dobře vidět, jak Sulejman dal zazdít východní bránu a před ní založil muslimský hřbitov. To vše údajně proto, aby překazil proroctví křesťanských proroků. Pak se vydáváme hledat arménskou keramickou dílnu. Opět vinou ne zcela přesných mapových údajů a údajů v průvodci procházíme ve vedru neuvěřitelnou část nového Jeruzaléma. Dílnu nacházíme, síly však docházejí – a fotky chybí, i když keramika je skutečně pěkná.
V sobotu nalézáme v muslimské čtvrti i něco malého k zakousnutí a po malém odpočinku se vydáme hledat výstup na hradby. Po velkém hledání, když už jsme to málem vzdali, vchod nacházíme a vyrážíme na obhlídku. Ale zase taková senzace to není, výhledy na staré město jsou zakryty zadními trakty obytných domů a nový Jeruzalém zase není až tak malebný. Nicméně – bylo to zajímavé a my sestupujeme z hradeb v arabské čtvrti starého města. Nedám jinak, zastavujeme se v kavárně (pro mne kafe a pro Evu šťáva z granátových jablek) – arabský majitel je neobyčejně zdvořilý a ochotný. Ještě jednou projdeme po via Dolorosa (stavíme se ještě na jedno kafe a granátovou šťávu), vyjdeme Jaff-skou bránou a zamíříme
„domů“.

Je šábes – musíme se ustrojit!

Naše hostitelka má na návštěvě přítelkyni, původem z Polska – a tak debata dostává obrátky. Pak je ale čas se rozejít a zalehnout na kutě…

 

 

 

 

 

 

 

Neděle, 22.9.2019.
Mrtvé moře! Co všechno bylo o něm napsáno, jak je opleteno mystériem tajemna! Už jeho „nadmořská výška“ – cca 420 metrů pod hladinou světových moří!

Ein Gedi – co z ní zbylo. Galerie.

S podobnými myšlenkami jsme opustili ranní Jeruzalém, a autobusovou linkou 486 jsme juchali do střediska Ein Gedi, popsaného v turistickém průvodci. Dávali jsme velký pozor, ale stejně jsme přejeli! Ono totiž přímořské středisko Ein Gedi není! Prostě se propadlo a na povrchu zbyly pouze opuštěné zříceniny budov a silnice poničená propadlinami. Obešli jsme všechno pěšky po přeložce silnice, takže dojem byl bezprostřední.

 

 

Wádí David – galerie

Naštěstí rezervace wádí David je v pořádku a zážitek byl prostě ohromující. Nevydrželi jsme, hupli do plavek a rochnili se v sladké pramenité vodě! V centru u vstupu do rezervace slovo dalo slovo – a dle informací jsme zajeli k jižní části Mrtvého moře, do střediska Ein Bokek.

 

 

 

Ein Bokek – pář foto

Pláže u hotelů  v Ein Bokek jsou naštěstí přístupné i zvenčí, takže ani zážitek koupání ve slané vodě Mrtvého moře nám neunikl!

 

 

 

 

 

Umírající Mrtvé moře

Co však bylo smutné, to byl pohled na velké plochy vyschlého Mrtvého moře. Velmi podobné záběrům od zničeného Aralského jezera anebo od vysychajících částí Kaspického moře.

Přes Slunný důl na Borůvku