Počasí absolutně nepřálo lyžařským aktivitám. Lehce mrholilo, teploty vystoupily nad nulu i v noci, vše teklo…. I když jsem namítal, že v lese bude bláto, musel jsem nakonec uznat, že E má pravdu, stojí za to sejít do nižších poloh a zvolit turistiku. A nakonec – na Hrádečku jsme nebyli a chtěli jsme se tam podívat. Ono se nejedná pouze o weekend house V.H., ale on existuje dokonce přírodní park Hrádeček. Krajina neuvěřitelně rozeklaná – no skalní útvar Baba a zřícenina hrádku Hrádeček podtrhují romantiku krajiny.
Happy birthday to you, happy birthday to you, Happy birthday Mister prezident, Happy birthday to you…
V.H. samozžejmě neměl narozky na silvestra, ale hlas Marilyn Monroe doprovázený ukulele mne doprovázel cestou…
Pátek – kolem Aurory a Danielky přes boudu Jana na Borůvlu. Zavřeno. Přes kapličku na Předním Výsluní ke Kobrovi. Zavřeno. Takže domů. Cesta zčásti zasněžená a dost kluzká – takže i poměrně krátká procházka stála dost sil.
Sobota – po včerejší štrapáci volíme kratší trasu: Od Labutě svážnicí k Úpské samotě, po žluté směr Pec. Odbočili jsme na výtahovou šachtu a dolů k počůranému lesíku. Zašli jsme na Loveckou chatu: kyselo, kančí výpečky, čaj, pivo… Výborné!
Neděle – Javořím dolem a pak svážnicí na Valšovky, kolem Thámovek, Kolínské a Pražské Muldou dolů do Pece. Od Valšovek svážnice směr Kolínská velmi obtížná (to ale byla debilní cesta!). Večeře doma.
Taxme si dali v Jánkách u lanovky sraz s dětmi (Johanka), pradětmi (Šíma) a kamarády (Kamila s Davidem a dětmi). Pro sestup jsme zvolili skoro nejméně vhodnou cestu – od Velkých Pardubických. Vrchní část dolu je dost podmáčená, při sestupu se qalita značně zlepšovala…
Autobusem 9:50 z náměstí na Pomezky, návštěva prodejny Mamut (neúspěch)a po modré domů. V Krmelci u kostela sv.Petra a Pavla 4decovka piva Jelen a horká čokoláda (150). Ceny – viz obrazová příloha – odpovídají Staromáku v plné sezoně: ještě že nám Bureš slíbil přidat na důchodech.
Úplně jiný kafe byla Borůvka (Krakonoš, půllitr čaje, 2 pikantní a husté zelňačky, koláč, kafe =250) – pan Kamil nás přivítal jako vlastní a kecali jsme asi hodinu!
A pak přes kapličku (bez zastávky, seděla před ní nějaká paní) domů.
Před večeří jsem ještě obalil vrby a smrček pletivem – zima se blíží a srny budou mít hlad!
Ihned jak Honzík cestou z Borůvky zastavil, uvědomil jsem si, že z tohoto fleku jsem již fotil. Při pohledu do archívů se ukázalo, že ano, a to letos 7. ledna při sjezdu na běžkách od chaty Jana do V.Úpy (Celá cesta potom lanoffkou na Růžohorky a běžkmo domů právě přes chatu Jana a kapličku na Předním výsluní.) Dnešní cesta lanovkou na Portášky a pěšky (Honzík a Martin Koloběžmo) na Borůvku a domů.
Autobusem od Tetřívku 9:39 (přímý bus do Špindlu) do Jánek-Zátiší a lanoffkou nahoru. Pak kolem Sokolské k paraglidingu a pak pořád rovně (neuhnuli jsme k magistrále), chodníček pomalu mizel a zužoval se, ale vyústil hnedle u naší oblíbené vyhlídky. Pak po magistrále až na Lučiny a přes Zahrádky na Lesní. Karty nebrali, takže 1 pivo a 1 wrap s kozím sýrem = 200K přesně. Pak přes Čeťák a Bramberk domů. Upadl jsem do kómatu, ze kterého mne nepříjemně vyrušil Xˇanda – dostal záchvat a sekal trávu motorovým křovinořezem. Taxem si vzal Starobrno medium a šel si medit na trampošku k ohništi…
Přijeli jsme ve čtvrtek a že by bylo fajn zase jednou se nechat vyvézt na Sněžku, když nám to tedy Stáňa a Vláďa povolily (to není hrubka – Stáňa a Vláďa jsou neživotné subjekty, potažmo instituce plné – pochybuji, že žijících – subjektů). V sobotu a neděli bude zřejmě narváno (a večer nám to potvrdily proudy valících se aut) a v pondělí se bude smejčit a balit… Takže jediná možnost – pátek a taky jo: před pokladnou sice pár skupinek lovilo respirátory z baťohů, ale u pokladny nestál. Nikdo.
Zato po výlezu z lanovky to bylo jako mokrým hadrem přes tlamu. Na čtvereční metr mnoho turistů (spíše návštěvníků) a z polské strany se stále valily davy. Ta lanovka z Karpcze dělá divy. Takže fofrem na podvalovku v Úpské rašelině a tam již příroda. A pak Paroháč, kulajda a borůvkový řez na Luční, výšlap ke kapličce, sněhovým koridorem na Výrovku, malé posezení ve stínu na Rozcestí a Železnou stezkou na Jelenky. Je to vždy loterie, trefit tu stezku, ale dnes je to zřetelné a navíc v kleči vzorně vyřezané, takže doopravdy není co řešit – až na průchody rašlinou, kde rašelina pokryla cestu. Kupodivu nejlepší cesta vedla většinou středem, kde kameny byly hned pod povrchem.
Ne Jelenkách jsme si chvíli lízali rány na lavičce ve stínu (ten sestup mi opět dal!) a pak honem ke žralokovi (ten žralok tam už mnoho let není – ale pro nás je to porád žralok), kde jsme si dali cider. E. se na něj chystá od zimy, ale abychom se u konzumace neotřásali zimou. Takže dnes. Pro doplnění sacharidů v krvi E. volí polosuchý, ale mně omylem přinesli suchý. Tatíčkův sad. A ten suchý byl lepčí. Takže M. k narozeninám asi objednám basu. Jen co se dostanu ke scé kreditce. Doufám, že je v Řeži….
Původně to byl záměr vyběhnout výtahovou šachtou za barákem na Lučiny – a pak se uvidí. Ale ten den byl docela hezký a vegetace, ač již sytě zelená, nevytvářela neprostupnou džungli. Zkrátka: rozhodli jsme se jít starou zapomenutou cestou z Úpské samoty pod Javorské boudy.
Z dnešního pohledu ta cesta nedává smysl: z Úpské samoty vede přípojná cesta na silničku z Pece přes Webrovky nahoru… Ale zkusme si představit situaci tak zhruba před 50-60 lety, když ještě v Krkonoších neexistovala síť asfaltových silniček… Pak už to zapadá do klasického schematu „ode dveří ke dveřím“, zejména pak, když víme, že zhruba v polovině cesty odbočuje chodník dolů, k Javořímu mlýnu.
Našim záměrem bylo zjistit, kde cesta u Javorských bud končí – protože na té straně je ještě hůře patrný začátek. No, je to kousek nad tím prostředním vlekem – ale musím konstatovat, že na tomto konci se chodník dost větví, takže nedovedu stoprocentně zjistit, co je stará cesta po Němcích a co je vyšlapáno od chatařů.
Celkem standardními cestami jsme se přesunuli od Kladenské boudy až na enklávu Severka, kde za chalupou Větrník začíná další ze zajímavých cest: Basovka.
Tu cestu jsem měl rád při pěších výpadech do Pece: je nejkratší možná a s výškou hospodaří velmi dobře. Drobný problím je nalézt její odočení ze Strmáku (ten vede k soutoku Liščího a Zeleného potoka, navíc je tam rozcestí (+- – není to vše pohromadě)), zejména pokud je vegetace rozbujelá. Dnes to však byla parádně viditelná kamenná stavba, nicméně dosti poničená padajícími jilmy. No a dál už nebylo moc co řešit…. Seběhli jsme k Zelenému potoku (tam začala protestovat má kolena) a po krátkém odpočinku již po žluté do Pece – a domů…
Toto nedělní odpoledne se doopravdy vyvedlo! Po mnoha docela chladných dnech (a já nechal zimní bundu v Řeži – vždyť je přeci už květen!) po chladné sobotě přišlo azuro a i na našem severním okně neuvěřitelných 17 stupňů!
Když už tady byl i Matouš, E se konečně odhodlala k výjezdu pěkně po mastňácky na Výrovku skůtrem. Matouš jel na skijeringu za skútrem a Růžena se mi vrtěla v klíně. Na V. se Matouš odpojil k provádění svých snowboardových sjezdů a my se odebrali přes Bufé (otevřeno), Luisinu vyhlídku, Lesní (zavřeno), Tetřeví (!), zámeček, Pražskou, Webrovky. Nad Orlíkem jsme to zuli a došli domů pěšmo.
Na Tetřeví jsme dali polévku, čaj, groček a malé pivko – a nechali nás ohřát.
Nakonec E to zvládla velmi dobře, ale já byl z toho plužení ještě 3 dny špatnej…
Stavili jsme se u Vrkouše – a to už je nějaký kus cesty na Richtrovky. No a já měl touhu sejít cestou z R do Modrého dolu – já tou cestou fakt ještě nešel! Cesta se celkem vydařila, akorát se to dost bořilo. Ale ty výhledy pak stály za to!
Je středa a meteoblé věští hezký den. Navíc, včerejší úterý jsme dali jako odpočinkové. Takže rozhodnutí padlo na několikráte odsunutý výlet posilnici na Richtrovky a pak do Modrého dolu a zpět.
No jo, před školou jsme potkali Vrkouše – a nálada okamžitě stoupla (ne že by předtím byla špatná) o několik stupínků. Takže dobře naladěni jsme na Richtrovky došli ve dvanáct. No a co dál? Trbócat se ve sněhu lesní cestou, když do krkonošských strání se tak hezky opírá sluníčko? Vždyť na „Vejra“ je to 1,7 km anebo 53 minut, jak hlásají mapy.cz. No tak jo! Pomalu stoupáme Čertovými schody a za hoďku jsme na Výrovce. Co dodat? Dlouho jsme tu nebyli a výhledy – kdo tu byl tak zná. A kdo ne, ať se podívá do fotogalerie.
Zpátky samozřejmě přes bufáč. (Interbüfé na rozcestí.) A předstřavte si! Nevím po kolika letech v 1 popolední zavřený!!!!! Až sem šahá pracka Andrejova. Bufetka zamítnuta, ergo míříme směr vrcholek Liščí (hory). Cesta tvrdá, uježděná i skútry (! copak sem smí ?) takže na Lyžařské jsme cca ve 14:30. Zavřeno. A na Lesní jakbysmet… Takže nejlepší řešení je hupky dupky do 347-ičky. Zatopíme, dáme kafe, čaj, pivo, něco telefonů – zkrátka jsme doma.
Sice trochu rozlámaní, ale plni krásného výletu. I Růžena využívá gaučového dobrodiní…
Pakliže libo něco mapových a výškových podkladů, tak zde.
Bylo docela hezky – a tak jsem Evě navrhnul, že bychom na běžkách zopakovali část mého včerejšího výletu. Ukázalo se, že lanovka stejně končí na Růžohorkách, takže nebylo co řešit.
Perfektní prašan byl na cestě lehce stažen rolbou, takže sjezd na Portášky byl opravdovou radostí – a stihli jsme to za neuvěřitelnou necelou čtvrthodinu. Za Portáškami jsme si střihli okruh kolem Pěnkavčího vrchu s perfektně upravenou stopou.
Vyvstala otázka, kam od boudy Jana – tak jsme se vydali přímo loukou ke kapličce na Předním Výsluní. Tam naše radost končila, neb až pod penzion Kobr se pod prašanem skrýval hnusně rozrytý led. No a pak nás čekal velice nepříjemný pěší sestup zletovatělou silnicí až do Úpy, a pak stále pěšky (silnička byla spíše ledovatá než zasněžená) domů.
Klíčová slova: Krkonoše, Pec, Pec 347, Růžohorky, Přední výsluní, kaplička na Předním Výsluní
Espace Alex 