Dost bylo Výmaru! Už jsme vlastně proběhli všechny památky, co jsme chtěli vidět a na bloumání a procházky parkem fakt nebylo počasí.
Erfurt je nedaleko – a tam taky lákadla. No jo, ale když jsme přijeli, Domplatz obšancovaný a pro auta uzavřený. Zaparkovali jsme v uličce jakési a na D-platz to zas tak daleko nebylo… Ale dóm, který E chtěla moc vidět, taky uzavřen, kvůli bezpečnosti papalášů, co se tam účastnili bohoslužby. Co se dělo: no, 3.října je svátek: sjednocení obou Němecek… Taxme se začali loudat směr Kramerbrücke. Důkladně jsme si jej prohlédli, ono je fakt na co se dívat… no a pak jsme zakopli o mikve, synagogu – ale tam se fotit nesmí! Zpět na Domplatz, ale dóm stále zavřený.. tak jsme se vybrali domů.
Ještě jsem omylem načerpal místo 5l německého benzinu plnou, takže rovnou až do Vysočan pro Růženku….
Ještě znaveni z Krkonoš, nachcípaní, prší, ale vyrážíme. Je to naplánované již delší dobu a spoléháme na štěstí. Na rozdíl od cest před 50 lety celá cesta po dálnici – ovšem s ohledem na válku na Ukrajině jedeme v ultra úsporném režimu.
Po příjezdu dáme hned z běhu knihovnu kněžny Anny-Amálie, normálně se sice musíte objednat dlouho dopředu na internetu, ale blbí mají štěstí a na pokladně získáváme 2 poklady. Pak během zpět na ubytování – to jde celkem rychle a zase zpátky do centra na pumátky. 4 zastavení Bauhaus, parkem kolem Goethova zahradního domku, kafe na náměstí nevyšlo, přes Marktplatz, tam dáme E burger s fidlátkem a já Bismarcka (hurá!), zajdeme na nádraží, v pizzerii Primavera kafe a kakao (do čokolády tomu kus chybí) a domů – když jsme u kostela Ježíšova srdce začne lejt. Doma vaříme čaj a vlezeme si pod duchnu (no, máme deky).
Druhý den vyrazíme autem na Belveder, cestou zpět se stavíme u Hausu Hohe Pappeln (Dům vysoké topoly)(dům, který si navrhl bauhauzista Henry van de Velde). Pak ještě do Römissche haus a pak do villa Haar – ale tamější hopsoda zavřena (asi fachčí enem v létě), tak domů a obědváme u oblíbeného lokálního pekaře – vegetariánskou a veganskou fokáču. Po obědě vyrazíme do Altstadtu, oběhneme vodní pamětihodnosti na potůčku Leutra (sfinga, oslí oko a fontámu Leutry), vrátíme se do centra, zkontrolujeme kostel sv.Petra a Pavla a zajdem do Kirms-Krackow Hausu. Usoudíme, že toho máme plné kecky, tož táhnem dom. Ještě si koupíme u oblíbeného a lokálního pekaře tvarohový koláč a banánový koláč a dem bydlet.
Dnes jsme navštívili tento „pilíř českých památek“ – nebylo nijak zvlášť, ale pršet začalo bezprostředně poté, co jsme usedli do auta k cestě domů. Jinak, hlavním cílem byla návštěva a komentovaná prohlídka Černého a Bílého domu – geniálně zrestaurovaných měšťanských domů v Novém Boru. Domy nyní slouží jako sídlo firmy Lasvit.
Na zpáteční cestě nám bylo jet objížďkou v Mělníce, tudíž jsme jeli kolem zahradnictví, po kterém E. prahne delší čas – výsledkem je pár pivoněk, které přizdobí naše balkónky. (A nebyly to pivoňky, alébrž fuchsie)
Neděle a cítíme se vyzdravení po Covidu… A kam na výlet? Něco nenáročného, ještě jsme nenabrali moc sil a něco dále od bydliště. A byl to Evin nápad. A že cestou se stavíme pro jablka v Želkovicích. A trochu toho kysaného zelí. A… A při návratu musíme dobrat benzín. Při cestě tam dost vysoká spotřeba. Tak jsem na pumpě změřil gumy. 2,0 už ne atmosféry, teď se to měří na megapaskaly nebo co… Každopádně pro Ignáce málo – tak jsem mu tam šoupnul 2,5 – a při cestě zpět to bylo znát! A ještě nám to pomohlo při dalším úprku do Krkonoš – ale to je zase jiná pohádka!
Kliknutím na obrázek se otevře nová záložka s fotogalerií.
7. – 12. září
Pobyt na agroturistickém hospodářství v lůnu slovenských hor. Totální samota, daleko od civilizace, bydlení u lidí, kteří žijí soběstačně a samostatně. „Tu to riadi medveď!“ pravil hospodář. 1)
úterý – výlet na Zákľuky. Výhledy na Nizke Tatry (zejména Chopok a Ďumbier), v pozadí se rýsoval Kriváň a po straně na nás koukal Vepor (Klenovský). Cca 30km, a 350 m převýšení.
středa – návštěva ČHŽ. Prošli jsme si lesnícky skanzen Vydrovo, poobědvali na Lampárni. Direktor i jeho paní se „len tak mihli“, takže jsme se ani nepozdravili. Zato jsem prohodil pár slov s Maťom a Jankom2). V lese jsme utrhli pár houbiček… 3)
čtvrtek – Košice. Zaskočili jsme na hřbitovní správu papírovat. Pak jsme se courli po korze a dali si oběd v Irish pubu.
pátek – Klenovský Vepor.
Původní varianta počítala s průzkumem Slavošovců a přilehlých tunelů, ale zvítězil Evin návrh. A nakonec jsem tomu byl víc než rád. Stopař mi naměřil cca 22km a 1500m převýšení… Posuďte sami – koukněte do fotogalerie…..
sobota – odjíždíme domů.
Ale před tím stačíme zachytit dění ve stanici Tisovec-Bánovo, včetně nájezdu páry na ozubnici, prozkoumat – ne zcela úspěšně – portál tunelu pod Dielikom z Tisovecké strany a vypravit se na houby – zcela neúspěšně.Hořkou pachuť částečně spláchne pozdní oběd na Bzenické kúrii… Domů přijížíme po půl desáté v noci.
Poznámky: 1) – stránky Marekova dvora naleznete na https://marekovdvor.sk . Tam naleznete nejenom důkladný popis, ale všechny informace k zajištění pobytu.
2) – Maťo-kdysi mi byl představen jako traťmistr, ale ve skutečnosti je to pravá ruka direktorova a dívka pro všechno. Janko-strojvůdce s aprobací i pro parní lokomotivy.
Pohled po ránu z okna balkónu v Peci prozradil 2 věci:
– je sice mlha, ale bude hezký den
– na hřebenech nasněžilo.
Johanka moc času neměla, a tak jsme zvolili kratší trasu: přes Karlsberg k penzionu Kobr a domů. Abych si ušetřil cestu, vzal jsem si klíče od auta, abych při návratu vzal něco dřeva.
Po návratu sundám baťoh – klíče nejsou. Prohledám bundu – nic, jen stress! Než Johanka odjedede do Prahy, vysypu baťoh, prošťárám rohy – nic, takže jsem využil nabídky a odjel do Prahy pro klíče náhradní.
Johanka pospíchala do divadla, takže mne vysypala v Dlouhé a já se plouhal na Masaryčku na vlak. Když jsem šátral v kapsách po peněžence, najednou jsem pocítíl na rukávu divnou bouli a ono jo. V kapsičce na permice, pěkně za zipem, aby se neztratily, byly hledané klíče! No jo, rychlý pohled do Idosu mi prozradil, že zhruba za hodinku mi jede spojení do Pece, ale s příjezdem v pondělí v 10. No jo, tak to jdu radši spát do Řeže. Tágvach v 5:30, v Peci zhruba v 11 – a tam mne čekala Eva spolu s Růženkou.
Bylo moc hezky, tak jsme si vyšlápli nahoru na Lučiny a na Kolínské si dali zelňačku a pivo. Času bylo dost, taxme ještě došli na Valšovky a tam se pustili do objevování „knížecí cesty“. No a když jsme došli domů, použili jsme ony klíče, a kládu z auta odnesli na půdičku.
Drobný problém byl akorát v tom, že cestou dolů Javořím dolem jsem si při obcházení těžení techniky slušně nabil držku! Ale jinak – doopravdy krásný víkend, plný nečekaných zvratů!
Israel, 16. – 23.září 2019
let tam Wizair, Wien 6:30 – Ben Gurion 10:30 (1 hodina posun)
zpět Wizair, Ben Gurion 11:30, Wien 14:10 (zpoždění)
Pondělí, 16.9.2019.
Přespali jsme v Bratislavě (dlouho jsem tam nebyl, naposledy v pátek), ráno autobusem ve 3:00 na letiště Schwechat u Vídně. Na Ben Gurionu trochu tápeme s vlaky, ale nakonec (asi po hodině) zjišťujeme správné nástupiště (1) a správnou cílovou stanici (Tel Aviv Savidor Center). Popoledni jsme se doplouhali k Rachel, naší hostitelce v Tel Avivu a upadli do mrákot. Odpoledne jsme se exhumovali a vydali se na krátkou obhlídku. Evu zajímaly stavby stylu Bauhaus a chvíli trvalo, než jsme je objevili. Po krátkém občerstvení a sledování volební manifestace na náměstí Dizengoff jsme se vydali na pláž, kde jsme setrvali do slunce západu. Pak jsme se odplouhali domů.
Jaffa – klikni pro přechod do galerie
Úterý, 17.9.2019.
Ústředním tématem byla návštěva Jaffy, staré (arabské) části Tel Avivu. Pak Eva chtěla najít tržnici a protože byl docela hic, opět návštěva mořské pláže.
Refektář templářské citadely – klikni pro přechod do galerie
Středa, 18.9.2019.
Akko – osídlení, které sahá až do doby kanánské (4000 před Kristem). Postupně se zde vystřídali Peršané, Heléni, Římané, Byzantinci a Arabové a křižáci – a po těch zbylo památek nejvíce… A to je cílem středečního výletu. Protože z Akko pokračujeme do Tiberias, křepce si vykračujeme s „plnou polní“.
Dolů do Tiberias naštěstí nedojíždíme, ale vystupujeme na zastávce Mitspa Junction, čímž si šetříme cca 200m výškových, 3km vzdálenosti a 1,5 hodiny cesty pěšky. Dorážíme do cíle naší cesty, klíče nacházíme, ale v baráku nikdo. Až po čase dorazí srdeční majitelé….
Tiberias – klikni pro přechod do galerie
Čtvrtek, 19.9.2019.
Brzo ráno opouštíme spící dům a vydáváme se na „cestu lesem“ k termálním pramenům v Tiberias. Cesta má neuvěřitelný spád: klesáme o 400m do neuvěřitelné „hloubky“ 209m pod hladinou moře – tam někde je hladina Galilejského (Genezaretského) jezera. Okamžitě se vrháme do horké vody, abychom aklimatizovali a zklidnili přehřátá a unavená těla. Velmi mne zajímali věci jako Kafarnaum a výtok řeky Jordán z jezera, Yardenit (místo hromadných křtů v řece Jordán) – ale vinou špatné orientace v autobusových jízdních řádech a neznalosti místních poměrů se po hodině stání na autobusové zastávce vracíme na centrální autobusové nádraží v Tiberias a tam mizíme prvním autobusem do Jeruzaléma. Chyba lávky – zvolená linka se vyhýbá palestinskému území a představa cesty údolím Jordánu mizí v nedohlednu…. a do Jeruzaléma přijíždíme kolem šesté.
Jeruzalém – klikni pro přechod do galerie.
Pátek, 20.9.2019.
Ztratit se v mumraji starého města jeruzalémského není velký kumšt. Mapy.cz obsahují dost neaktuální údaje, Google maps obsahují spíše obchody a restaurace, s našimi zájmy se dost míjí a navíc, navigovat a plánovat trasy lze pouze on-line :-( . U obou systémů pak selhává určování polohy v zakrytých uličkách a bazarech… Nicméně: našli jsme Zaď nářků (Westrn wall), Arménský kostel sv. Jakuba a více méně omylem se ocitáme v chrámu Božího hrobu. Večer jsme dost urváni… a Daniele, paní domácí, nás zve na šabatovou večeři.
Sobota, 21.9.2019.
Cíl: Olivetská hora, Getsemanská zahrada, Arménská keramická dílna. Cestou na Olivetskou horu (jdeme přes staré město navštěvujeme chrám sv.Anny. V Getsemanské zahradě a Getsemanské jeskyni jsou neuvěřitelné davy křesťanských poutníků. Z Olivetské hory je dobře vidět, jak Sulejman dal zazdít východní bránu a před ní založil muslimský hřbitov. To vše údajně proto, aby překazil proroctví křesťanských proroků. Pak se vydáváme hledat arménskou keramickou dílnu. Opět vinou ne zcela přesných mapových údajů a údajů v průvodci procházíme ve vedru neuvěřitelnou část nového Jeruzaléma. Dílnu nacházíme, síly však docházejí – a fotky chybí, i když keramika je skutečně pěkná.
V sobotu nalézáme v muslimské čtvrti i něco malého k zakousnutí a po malém odpočinku se vydáme hledat výstup na hradby. Po velkém hledání, když už jsme to málem vzdali, vchod nacházíme a vyrážíme na obhlídku. Ale zase taková senzace to není, výhledy na staré město jsou zakryty zadními trakty obytných domů a nový Jeruzalém zase není až tak malebný. Nicméně – bylo to zajímavé a my sestupujeme z hradeb v arabské čtvrti starého města. Nedám jinak, zastavujeme se v kavárně (pro mne kafe a pro Evu šťáva z granátových jablek) – arabský majitel je neobyčejně zdvořilý a ochotný. Ještě jednou projdeme po via Dolorosa (stavíme se ještě na jedno kafe a granátovou šťávu), vyjdeme Jaff-skou bránou a zamíříme
„domů“.
Je šábes – musíme se ustrojit!
Naše hostitelka má na návštěvě přítelkyni, původem z Polska – a tak debata dostává obrátky. Pak je ale čas se rozejít a zalehnout na kutě…
Neděle, 22.9.2019.
Mrtvé moře! Co všechno bylo o něm napsáno, jak je opleteno mystériem tajemna! Už jeho „nadmořská výška“ – cca 420 metrů pod hladinou světových moří!
Ein Gedi – co z ní zbylo. Galerie.
S podobnými myšlenkami jsme opustili ranní Jeruzalém, a autobusovou linkou 486 jsme juchali do střediska Ein Gedi, popsaného v turistickém průvodci. Dávali jsme velký pozor, ale stejně jsme přejeli! Ono totiž přímořské středisko Ein Gedi není! Prostě se propadlo a na povrchu zbyly pouze opuštěné zříceniny budov a silnice poničená propadlinami. Obešli jsme všechno pěšky po přeložce silnice, takže dojem byl bezprostřední.
Wádí David – galerie
Naštěstí rezervace wádí David je v pořádku a zážitek byl prostě ohromující. Nevydrželi jsme, hupli do plavek a rochnili se v sladké pramenité vodě! V centru u vstupu do rezervace slovo dalo slovo – a dle informací jsme zajeli k jižní části Mrtvého moře, do střediska Ein Bokek.
Ein Bokek – pář foto
Pláže u hotelů v Ein Bokek jsou naštěstí přístupné i zvenčí, takže ani zážitek koupání ve slané vodě Mrtvého moře nám neunikl!
Umírající Mrtvé moře
Co však bylo smutné, to byl pohled na velké plochy vyschlého Mrtvého moře. Velmi podobné záběrům od zničeného Aralského jezera anebo od vysychajících částí Kaspického moře.
Kostel Wang (polsky Świątynia Wang, norsky Vang stavkirke, německy Stabkirche Wang) je dřevěným protestantským svatostánkem, který stojí na polské straně Krkonoš v městě Karpacz (dříve německý Krummhübel). Původně stál v norské vesnici Vang (oblast Valdres), podle které dostal jméno. Na severní úbočí Krkonoš byl přestěhován v polovině 19. století. (Wikipedie)
Byli jsme tři: Eva Matouš a já. Matouš si jezdil na snowbordu (viděli jsme jej tudíž akorát u snídaně a večeře) a my si s Evou dali jeden den běžkařský (Brambergem nahoru, Lyžařská, Lesní, Kolínská, pod Václavákem směr Valšovky a z Valšovek po sinici dolů do Javořího dolu) a jeden pěší (Karlsberg, zpět k Šramlu, kolem Danielky, Janova bouda, Borůvka, pensoin Kobr a pozdní oběd v Atlasu ve V. Úpě.
Dětem a ženám se mají plnit přání. A Eva četla. Takže jsme jeli do Kutné hory. Refektář v Sedleckém klášteře (Philips Morris zásluhou nejmilostivějšího a osvíceného Josefa II.) zavřený (až od dubna), kostnici jsme oba viděli a přišla nám krapet morbidní, takže jsme se šli courat do Kutné hory. A protože poledene, začali jsme v Jakubské ulici v Blues Café. Výborná polévka, svérázný (a sympatický!!) majitel a chutný kiš (jak se to saprflé píše francouzsky!?) – začátek se povedl. V Barboře jsme se museli vystřídat, s Růženkou vždy jeden venku – ale i to čekání, pokud se zpříjemní červeným tramínem – to nemá chybu! No a pak jsme si nakoupili mv Kauflandu (abychom se nezdržovali cestou) a jeli domů – zabalit se do Söldenu. Cestou pršelo. A doma bylo teplo!
Neznáte? – Zastávka na trati Lovosice – Česká Lípa, jinak kmenové trati Ústecko-Teplické Dráhy, tedy v originálu Aussig-Teplitzer Eisenbahn, ATE. Pojednání o ATE, jejím významu a její železné dráze by vydalo na slušnou knížku, ale my jsme se vydali za rybníky a skalními mlýny….
Odskok do galerie …
Trasa: Stvolínky – kolem Koňského rybníka na Smrtku, Nebeský rybník, Dolanský rybník, Hrázský rybník, Milčanský rybník, zřícenina Vítkovec, Holanský rybník, Kravský rybník, Jílovka, Zahrádky, Hostinec u Svatého Huberta (Povídání by vydalo na zvláštní příspěvek!!!), vlakem zpět do Stvolínek.
Pá21 Příjezd Brno 12:30, vypakování Karkulky, naložení saků a paků do autobusu, cca 13:00 odjezd – směr Livorno
Livorno, odjezd
So22 Příjezd Livorno cca 04:00, odjezd trajektu cca 8:00 příjezd Olbia cca 16:00, přesun autobusem Cannigione, camp Centro Vacanze Isuledda
Sjezd od Santa Teresa Gallura na Capo Testa
Ne 23 rtm2:50 dst44,4 mxs45,7 avs15,7
Santa Teresa -Capo Testo – Palau – Cannigione
Stella Maris, Porto Cervo
Po 24 rtm2:57 dst45,9 mxs56,5 avs15,5
Trasa Cannagione, Baia Sardinia, Porto Cervo (Chiesa de la. Stella Maris), Arzachena, Cannigione
Roccia dell’Elefante, poblíž Castelsardo
Út 25 výlet autobusem Castellsardo
St 26 rtm3:24 dst57,6 mxs48 avs16,9
Nastoupano850 sjezd1250
Trasa Nuraghe Majori, Tempio Pausania, Tomba dei giganti, Calangianus, Sant Antonio de Gallura, Arzachena, Cannigione
Neděle: Aurora, Karlův vrch, Větrník, bouda Máma – útěk bez placení (ale jo, paxem přijel autem a vše srovnal :-)
Pondělí: Za Toscou k prameni a vzhůru lesem až na Úpskou samotu. Pak přes Webrovky, za Webrovkama vlevo po dřevařských stezkách po Kolínské boudy (Eva polévka, já Plzeň), zpátky k Webrovkám a Javorem dolů, svážnicí ke Slovance (Orlíku) a domů!
Tak nějak popsal svou cestu Karel Čapek. My jsme se vydali na cestu až po skončení války, po ukončení ruské okupace, po pádu komunizmu a po nástupu něčeho, čemu by za první republiky říkali plutokracie.
Nicméně, podnikli jsme výlet, na jaký by jsme za našeho mládí nemohli pomyslet a způsobem, o jakém bychom si snad mohli jen zdát. Ne, nebydleli jsme ve čtyřhvězdičkových hotelech, po pravdě nebydleli jsme v žádném hotelu, pouze jednou jsme přespali za zdma autocampu. Všechny noce jsme přespali pod hvězdami, na čerstvém povětří. Ale na kafe, tapas či oběd jsme si zašli kdykoliv jsme měli chuť. Cestovali jsme osobním automobilem z půjčovny.
Zde trasa navržená v aplikaci mapy.cz neobsahuje všechny zákruty naší cesty: ukazuje vzdálenost cca 660km, ve skutečnosti jsme najeli něco kolem 900 km. Místa zastávek nejsou uvedena detailně, ale podle jména, kvůli přehlednosti. Dalším zajímavým údajem z mapy.cz je 13 nastoupaných – a zase sjetých výškových kilometrů. Mohu jen potvrdit pocit člověka za volantem: Španělsko je země hornatá.
Start. Malaga. (1)
Do Malagy jsme přiletěli něco po sedmé večer. Než jsme prošli příletovými peripetiemi (velká taška přijela s námi a v pořádku!), dojeli do půjčovny aut (malagacar.com – doporučuji) a zasedli do vozu, byla už téměř tma. Cestu na náš první nocleh jsem si připravil do navigace ještě v letadle, takže těch 140 kilometrů překrásnou hornatou krajinou jsme projeli jakoby černým tunelem. Jediným zpestřením byla zastávka u benzínové pumpy, kde jsme si koupili kanystr s pitnou vodou a nějaké tapas, abychom měli jakous-takous večeři.
(2) Nocleh nedaleko Peñuelas proběhl výborně, spali jsme na kraji borového lesíka, měsíc se za chvíli schoval za borovicemi, pouze zdáli doléhal hluk z hlavní silnice – jinak nás nerušilo nic.
Přišlo ráno – a s ním nádherné červánky. Opravdu nádherné. Po ranní hygieně vyrážíme do Granady.
Granada. (3)
Odskok do obrazové galerie
Mé první hodnocení: propadák. Lístky do Alhambry jsme začali shánět přes internet krátce pře odletem, a to bylo pozdě. Pro příště: starejte se tak 2 měsíce předem! K Alhambře jsme jeli podle navigace, takže jsme ztratili asi hodinu v ranní zácpě. Asi se lépe vyplatí sledovat ukazatele na dálnici, a dojet na místo velkou oklikou – ale bez zdržování. Kasa byla pro jistotu ohražená páskami s nápisy Tickets sold out a automaty nám nabídly termín někdy na počátek listopadu….
Na druhé straně: prošli jsme si město, zejména bývalá maurská čtvrt opravdu stojí za to. Prošli jsme si památky, na které by jinak asi nezbyl čas (ruiny arabských lázní).
Pouliční hudebník před Capilla Real, Granada
Córdoba (4)
Odskok do obrazové galerie.
Že bychom našli místečko příhodné k přespání před Córdobou, na to nebylo ani pomyšlení. Kolem cesty se donekonečna táhly plantáže s olivovníky a cesty mezi ně byly zpravidla zašpérované. Takže jsme objeli Córdobu a na jejím severovýchodním okraji jsme našli místečko tiché, skryté v lesíku, vedle nenápadné cesty, která vedla akorát k jedné soukromé rezidenci a k malému klášteru Ermita Virgen de Linares. Jejich obyvatelé nás nijak zvlášť nerušili, ale asi jsme překazili intimní dostaveníčko osádkám několika automobilů, které se objevily a zase po anglicku tiše vytratily.
Chtěl jsem vidět hlavně 2 památky: La Mezquita, což je mešita vybudovaná na základech vizigótského křesťanského kostela, několikráte podstatně rozšířena a následně přeměněna na křesťanskou modlitebnu, přičemž do centra jedinečného architektonického prostoru byla jakoby násilím vetknutá křesťanská bazilika. Křesťanská kapitula přiměla krále Karla V. k udělení souhlasu se stavbou. Po jejím dokončení ji král ohodnotil slovy: postavili jste tu něco, co lze postavit kdekoli, ale zničili jste něco, co nemá ve světě obdoby….
Druhou památkou byla Medina Azahara.
Medina Azahara.
Odskok do obrazové galerie.
Tyto zříceniny leží za severozápadním okrajem města, v již otevřené zemědělské krajině. I dnes lze obdivovat rozlehlost a představovat si zřejmě bohatou výzdobu paláce, ze kterého zbyly po občanské válce na začátku 2. tisíciletí (1010) pouze vypálené ruiny. Jako i jiných ruin, bylo i této hojně využíváno jako zdroje stavebního materiálu.
Carmona (5)
Odskok do obrazové galerie
Cesta do Sevilly byla docela jednotvárná, nejvýraznější změnou byly plantáže bavlny, které vystřídaly doteď všudypřítomné olivy. Já měl chuť na kafe a pro naši zastávku jsme zvolili Carmonu. Nelitovali jsme, mají tu mohutné zříceniny hradu Alcázar del rey Don Pedro, ze kterého se otevírají výhledy do okolí. Na náměstí jsme si pak dali vinný střik, kafe a chobotničku na výborném olivovém oleji se spoustou zeleniny….
Nicméně tip na nocleh nevyšel a už se začalo stmívat – nezbylo než jít na jistotu – do autocampu. Navzdory tomu, že již byl konec září, kemp byl docela plný, ale pár místeček u zdi ještě měli. Auto jsme dali na štorc a v jeho závětří zalehli na karimatky, nicméně to nebránilo všetečným frantíkům, aby nám ráno velice přátelsky nabídli alespoň židličky a stoleček….
Sevilla (6)
Odskok do obrazové galerie
.
.
.
Ronda (7)
Město, o kterém je zmínka v Hemingwayově románu „Komu zvoní hrana“. Nás zlákal most a rokle, přes kterou vede. To vše jsme pak důkladně prolezli.
Caminito del Rey (8)
Odskok do obrazové galerie
Nápad absolvovat tento průchod vznikl během cesty a vlastně náhodou. Co je Caminito del Rey jsme věděli z YouTube, ale kde to přesně je, to jsme netušili. Až v letadle nám strčili pod nos reklamu i s odkazem na webové stránky. No tož jsme neodolali.
Z divoké a nebezpečné adventury, jak jsme ji znali z YouTube, se stala půldenní pohodlná procházka pro „starší a pokročilé“. Když navzdory zákazům na cestu lezli další a další turisté, Španělé to pobrali jako výzvu pro vytvoření mlýnku na peníze pro sebe a otevření atrakce pro široké obecenstvo.
Ale. Krajina je to překrásná. Fakt. Stálo to za to!
Oběd: Álora (9), nocleh Aljaima nádraží (10) – eukalyptový lesík.
Epilog.
Je ráno 1.října, je stále tma ale Orion se na obloze výrazně posunul a odhaduji, že se blíží sedmá. To máme nastavený budík, abychom se sbalili a vyrazili na letiště. Cesta z tohoto eukalyptového lesíka by měla zabrat tak cca 20 – 30 minut, je neděle a dá se předpokládat, že ještě nebudou žádné dopravní zácpy. Cestu od nádraží Aljaima na letiště mám v navigaci, takže nic nestojí v cestě tomu, abychom byli cca v půl 12 v Ženevě a tam čekali do půl sedmé na přípoj do Prahy (do Podolí, do lékárny, do pr…. to zas bude opruz, to čekání.) My však nejedeme do lékárny, ještě v Kyjích vyzvedneme Růženku a pak hurá do Řeže!
Den běžkový
Den pěší
Espace Alex 