Oan-san se nevěřícně podrbal na hlavě. „Vyvádí jako splašený býk jen proto, že jste mu nabídla chlapce?“
„Ano.“
…..
„Tyhle barbary jaktěživ nepochopím,“ řekl Oan-san popuzeně. „Už z ohledu na nás všechny, prosím vás, Mariko-san, udobřete ho. Vyskakuje, poněvdž tak dlouho nepolštářoval.“

Náhle dostal nápad: „A co když je impotentní? To vyprávění, jak polštářoval ve vsi bylo dost mlhavé, co?“

„Tak se ho na to zeptejte!“
Marika okamžitě učinila, co jí poručil, a Oan ke své hrůze viděl, jak barbarovi znovu zbrunátněla tvář a proud hnusně znějící barbarštiny naplnil místnost.
„Ří… Říká, že ne.“ Vydechla Mariko jedva srozumitelně.
„To všechno znamenalo ne?“
„Oni… oni v rozrušení užívají mnoho malebných slov.“
Oan se začal úzkosté potit, protože byl zodpovědný. „Utište ho.“
Jeden z ostatních samurajů řekl snaživě: „Oan-san, třeba patří k těm, co se rádi páří se psy? O těch korejských česnekožroutech jsem slyšel  ledacos povídat. Ano, páří se se psy a … už si vzpomínám, už to mám, se psy a s kachnami. Možná, že tito zlatohlávci jsou jako pojídači česneku, aspoň stejně smrdí. Třeba by chtěl kachnu!“

James Clavell: Šógun