První stavba u silnice směrem do Pece pod Sněžkou stála v tomto místě již na přelomu 18. a 19. století. Nejpozději v roce 1884 tu fungoval hostinec. Z dochovaných dokumentů v databázi Archa Krkonoš® vyplývá, že v tomto roce majitel Ambros Berger požádal obecní úřad o povolení k přestavbě domu tak, aby zde vznikl taneční sál. Současnou podobu dostal hostinec Aupatal na konci 30. let 20. století, kdy nesl jméno hotel Seitz. Po druhé světové válce byl objekt zkonfiskován, stal se majetkem státu. Do správy ho dostali manželé Říhovi. Jejich jméno na vývěsním štítě ale nevydrželo dlouho. Přišel únor 1948, znárodnění a z hotelu Říha se stala zotavovna ROH, která nesla název Kolektiv. „V tomto období se ve vedení a v personálu vystřídalo mnoho místních lidí, ale v důsledku socializace zabránila zakořenění lidí, kteří přišli do vysídlených Sudet,“ říká Pavel Klimeš z Archy Krkonoš a dodává: „V této době se tu konaly týden co týden večírky pro hosty, na kterých hrála kapela složená z místních, jako byli František Sedlák, František Matuštík, Jiří Minarčík, Helmut Hofer a další.“
Z Kolektivu se hotel Uran stal až po roce 1989. V hotelu se vystřídalo několik nájemců, za kterých budova spíš chátrala. Ještě v roce 2005 tu údajně přespávali instruktoři lyžování, poté už přestala fungovat úplně.
Stavili jsme se u Vrkouše – a to už je nějaký kus cesty na Richtrovky. No a já měl touhu sejít cestou z R do Modrého dolu – já tou cestou fakt ještě nešel! Cesta se celkem vydařila, akorát se to dost bořilo. Ale ty výhledy pak stály za to!
Je středa a meteoblé věští hezký den. Navíc, včerejší úterý jsme dali jako odpočinkové. Takže rozhodnutí padlo na několikráte odsunutý výlet posilnici na Richtrovky a pak do Modrého dolu a zpět.
No jo, před školou jsme potkali Vrkouše – a nálada okamžitě stoupla (ne že by předtím byla špatná) o několik stupínků. Takže dobře naladěni jsme na Richtrovky došli ve dvanáct. No a co dál? Trbócat se ve sněhu lesní cestou, když do krkonošských strání se tak hezky opírá sluníčko? Vždyť na „Vejra“ je to 1,7 km anebo 53 minut, jak hlásají mapy.cz. No tak jo! Pomalu stoupáme Čertovými schody a za hoďku jsme na Výrovce. Co dodat? Dlouho jsme tu nebyli a výhledy – kdo tu byl tak zná. A kdo ne, ať se podívá do fotogalerie.
Zpátky samozřejmě přes bufáč. (Interbüfé na rozcestí.) A předstřavte si! Nevím po kolika letech v 1 popolední zavřený!!!!! Až sem šahá pracka Andrejova. Bufetka zamítnuta, ergo míříme směr vrcholek Liščí (hory). Cesta tvrdá, uježděná i skútry (! copak sem smí ?) takže na Lyžařské jsme cca ve 14:30. Zavřeno. A na Lesní jakbysmet… Takže nejlepší řešení je hupky dupky do 347-ičky. Zatopíme, dáme kafe, čaj, pivo, něco telefonů – zkrátka jsme doma.
Sice trochu rozlámaní, ale plni krásného výletu. I Růžena využívá gaučového dobrodiní…
Pakliže libo něco mapových a výškových podkladů, tak zde.
Pátek… Vláda se chystá k zasedání – a co z toho zase vypadne rači ani nechceme vědět. Kopeme do vrtule a vyrážíme do Trutnovského okresu. Jo, do toho zavřenýho. No kontrolu jsme překonali – dostalo se nám ale důrazného upozornění, že jsme blázni.
Pondělí – už je uzavřený celý Česko a v Trutnovském okrese nastalo znatelné zlepšení. Takže my a srny – trávíme čas v přírodě. My tedy dost omezeně, neb sil ještě stále moc nemáme.
Kliknutím na obrázek se otevře nová záložka s fotogalerií.
Bylo docela hezky – a tak jsem Evě navrhnul, že bychom na běžkách zopakovali část mého včerejšího výletu. Ukázalo se, že lanovka stejně končí na Růžohorkách, takže nebylo co řešit.
Perfektní prašan byl na cestě lehce stažen rolbou, takže sjezd na Portášky byl opravdovou radostí – a stihli jsme to za neuvěřitelnou necelou čtvrthodinu. Za Portáškami jsme si střihli okruh kolem Pěnkavčího vrchu s perfektně upravenou stopou.
Vyvstala otázka, kam od boudy Jana – tak jsme se vydali přímo loukou ke kapličce na Předním Výsluní. Tam naše radost končila, neb až pod penzion Kobr se pod prašanem skrýval hnusně rozrytý led. No a pak nás čekal velice nepříjemný pěší sestup zletovatělou silnicí až do Úpy, a pak stále pěšky (silnička byla spíše ledovatá než zasněžená) domů.
Klíčová slova: Krkonoše, Pec, Pec 347, Růžohorky, Přední výsluní, kaplička na Předním Výsluní
Po pondělí a úterý je dnešní den poledním dnem našeho poustevničení v Peci – Růža a já. Ráno jsme zaspali. Hodně. Takže mnoho možností nebylo – a webkamera ukazovala na Sněžce Azuro. Takže pro nedostatek času nahoru lanovkou a dolů přes Růžohorky pěšky. Nakonec ne na Portášky, ale Šramlem dolů. Cca 2,5 hodiny. A nahoru jsme to nestihli, takže odj. až. 12:30. Ale paní v bufíku u pokladny měla grepové pivo – takže klídek, ale mezitím se blížila fronta. No, na fotkách to tak nevypadá, ale na Sněžce se sluníčko nesměle prodíralo přes zahuhlání – a vzdrželo to až na Růžohorky. Ale bílá stěna se blížila a domů jsme se doplouhali už za vytrvalého sněžení.
Po celkem deštivém říjnu přišel listopad s mrazivým, ale prosluněným počasím. Jak vidno na nedělních snímcích, „v kraji dole“ panuje nevlídná inverze – ale zde paráda!
Ve čtvrtek malá procházka na Jelenky a přes Severku domů. V pátek na Výsluní nad Úpou a traverzem až na louku naproti našemu domečku. V sobotu jsme byli v Herlíkovicích, u Johanky a Honzy, vrátili jsme se až za tmy. Johanka nám nakoupila, nakrmila (lasagne) a já jí tam naoplátku nechal svůj telefon. V neděli Javořákem a pak po silnici na Valšovky, starou cestou na Tippeltovy boudy, po nové cestě zpět na Valšovky a přes Malé Tippeltovy boudy a Javořákem domů.
A přišel podzim. Vláda vydává jedno prohlášení za druhým, premiér je pak odvolá, ministři zdravotnictví se střídají a pacienti ve špitálech přibývají. Taxme si zbalil svých „fünf Pflaumen“ a po anglicku se zdejchli do Pece. A už tu prožíváme 2.neděli. Malá procházka neuškodí…
… a taxme odjeli do Pece. Jasně, nejdříve jsem si musel po Brnu odfrknout, takže sobota v Řeži, ale v neděli odjezd… … a v pondělí Veritas BE20. I to jsme zvládli, Eva mě po přednáškách trpělivě venčila. Co bude dál? Snad příští týden přijedou Štoci, ve středu, nevím… Z nedělní oslavy (25.10) sešlo, Johanka je ňáko Covidová – zatím neví, zatím to má pouze její šéf.
Sice byĺy vyhlášeny opatření proti mísení lidí, ale školy a zaměstnání úspěšně (z viřího hlediska) doplňují výpadky. No a pořád se najdou lidi, co bez hospody a mejdanů nemohou žít. Například náš pan ministr, co už ministr není. 33-denní ministr, pan plukovník… Romane, to jsi fakt posral.
Budeme zde do Vánoc, nebo do léta? Pojedem do 3 údolí? Nebudou takové otázky za pár měsíců trapné?
Poslední výlet se konal na zpáteční cestě, zastavili jsme v Desné za pumpou a vyšli jsme si k vodopádům Ćerné Desné. Fotogalerie zde (otevírá se nové okno).
Tradici „šampaňského stolu“ jsme nezavrhli ani na Braunovce. Sněhu, pravda, nebylo mnoho, ale něco jsme navozili a natahali z flákot, které zbyly tu a tam pod smrčky. Takže zbylo i na lednici pro šampaňské a i na stůl s dobrotami. Navíc, Anežka měla narozeninový dort! I na Růžu se dostalo!
Neděle: Aurora, Karlův vrch, Větrník, bouda Máma – útěk bez placení (ale jo, paxem přijel autem a vše srovnal :-)
Pondělí: Za Toscou k prameni a vzhůru lesem až na Úpskou samotu. Pak přes Webrovky, za Webrovkama vlevo po dřevařských stezkách po Kolínské boudy (Eva polévka, já Plzeň), zpátky k Webrovkám a Javorem dolů, svážnicí ke Slovance (Orlíku) a domů!
https://photos.app.goo.gl/9kVoQnWetkW7Z7N36
Fotogalerie zde (otevírá se nové okno).
