Vyrazili jsme již ve středu. Matouš už byl v chalupě, Lucka měla přijít odpoledne.
My ve čtvrtek vyrazili na běžky! Celodenní výlet na Lesní, ale ta byla zavřená, takže plynovodem na Tetřevky…. no pak zpátky kolem Pražské a svážnicí dolů. Skončili jsme u Orlíku, neb sníh už ztrácel slušné jméno.
V pátek nad Aurorou jablůňka – dost jsme ji oštucovali – chtěli jsme jí prosvětlit korunu – E se domnívá, že ji dopěstuje k rodícímu ovocnému stromu. Loni na podzim byla skutečně obsypaná plody a srny to doopravdy ocenili.
V sobotu kolem Aurory nahoru, přes sjezdovku Portášky k boudě Jana a ke Kobrům na větrník. Qečeru přijeli Zemánci, abychom si udělali nedělní výlet přes křížovou cestu v Temném dole na Eminu cestu. Z ní jsme přešli k Červenému kříži a pak po Dlouhém hřebeni k Novému kříži.
No a v pondělí kolem Aurory nahoru, po cestě přes sjezdovku na Portáškách k boudě Jana a ke kapličce. Oběd na Lovecké chatě.
Wikipedie:
Nový Červený kříž
V důsledku imisní kalamity v 80. letech 20, století byl na mnoha místech v Krkonoších zničený les. Obnažený zůstal i Dlouhý hřeben mezi Malou Úpou a Lysečinami. V roce 1994 byl vztyčen osmimetrový Nový Červený kříž v tehdy zcela odlesněném sedle mezi dvěma vrcholy Dlouhého hřebene s přáním, aby se brzy ztratil zarostlý v novém lese, což se během následujících dvaceti let vyplnilo.
Pátek – kolem Aurory a Danielky přes boudu Jana na Borůvlu. Zavřeno. Přes kapličku na Předním Výsluní ke Kobrovi. Zavřeno. Takže domů. Cesta zčásti zasněžená a dost kluzká – takže i poměrně krátká procházka stála dost sil.
Sobota – po včerejší štrapáci volíme kratší trasu: Od Labutě svážnicí k Úpské samotě, po žluté směr Pec. Odbočili jsme na výtahovou šachtu a dolů k počůranému lesíku. Zašli jsme na Loveckou chatu: kyselo, kančí výpečky, čaj, pivo… Výborné!
Neděle – Javořím dolem a pak svážnicí na Valšovky, kolem Thámovek, Kolínské a Pražské Muldou dolů do Pece. Od Valšovek svážnice směr Kolínská velmi obtížná (to ale byla debilní cesta!). Večeře doma.
Jako správní důchodci jsme odjeli na víkend ve středu. S tím, že se vrátíme v pondělí. Tohle byl ten větší výlet, pak jsme jednou šli z Bramberku do Javořího dolu, ale tam jsem neudělal fotek – nic mne zas tak nezaujalo. Teda mimo tu vejtřasku v modré metalíze – tu jsem pak připrdnul, protože nebylo kde jinde tady do toho albíčka.
Jinak jsme se posmetlovali a šounili kolem chalupy, Eva byla párkrát na houbách a já si usek kousek palce… Prostě takové sladké Dolce far niente… Jo, a jak jsme se štrachali z toho Bramberka, taxme se zastavili na Lesní. A Dali jsme tam za 2 segedíny a 1 pivo čtyřistapade. Za polovic jsme potom měli kompletní menu i se zákuskem, birelem a džusíkem u učňů v Trutnově cestou zpět…
Autobusem od Tetřívku 9:39 (přímý bus do Špindlu) do Jánek-Zátiší a lanoffkou nahoru. Pak kolem Sokolské k paraglidingu a pak pořád rovně (neuhnuli jsme k magistrále), chodníček pomalu mizel a zužoval se, ale vyústil hnedle u naší oblíbené vyhlídky. Pak po magistrále až na Lučiny a přes Zahrádky na Lesní. Karty nebrali, takže 1 pivo a 1 wrap s kozím sýrem = 200K přesně. Pak přes Čeťák a Bramberk domů. Upadl jsem do kómatu, ze kterého mne nepříjemně vyrušil Xˇanda – dostal záchvat a sekal trávu motorovým křovinořezem. Taxem si vzal Starobrno medium a šel si medit na trampošku k ohništi…
Přijeli jsme ve čtvrtek a že by bylo fajn zase jednou se nechat vyvézt na Sněžku, když nám to tedy Stáňa a Vláďa povolily (to není hrubka – Stáňa a Vláďa jsou neživotné subjekty, potažmo instituce plné – pochybuji, že žijících – subjektů). V sobotu a neděli bude zřejmě narváno (a večer nám to potvrdily proudy valících se aut) a v pondělí se bude smejčit a balit… Takže jediná možnost – pátek a taky jo: před pokladnou sice pár skupinek lovilo respirátory z baťohů, ale u pokladny nestál. Nikdo.
Zato po výlezu z lanovky to bylo jako mokrým hadrem přes tlamu. Na čtvereční metr mnoho turistů (spíše návštěvníků) a z polské strany se stále valily davy. Ta lanovka z Karpcze dělá divy. Takže fofrem na podvalovku v Úpské rašelině a tam již příroda. A pak Paroháč, kulajda a borůvkový řez na Luční, výšlap ke kapličce, sněhovým koridorem na Výrovku, malé posezení ve stínu na Rozcestí a Železnou stezkou na Jelenky. Je to vždy loterie, trefit tu stezku, ale dnes je to zřetelné a navíc v kleči vzorně vyřezané, takže doopravdy není co řešit – až na průchody rašlinou, kde rašelina pokryla cestu. Kupodivu nejlepší cesta vedla většinou středem, kde kameny byly hned pod povrchem.
Ne Jelenkách jsme si chvíli lízali rány na lavičce ve stínu (ten sestup mi opět dal!) a pak honem ke žralokovi (ten žralok tam už mnoho let není – ale pro nás je to porád žralok), kde jsme si dali cider. E. se na něj chystá od zimy, ale abychom se u konzumace neotřásali zimou. Takže dnes. Pro doplnění sacharidů v krvi E. volí polosuchý, ale mně omylem přinesli suchý. Tatíčkův sad. A ten suchý byl lepčí. Takže M. k narozeninám asi objednám basu. Jen co se dostanu ke scé kreditce. Doufám, že je v Řeži….
Původně to byl záměr vyběhnout výtahovou šachtou za barákem na Lučiny – a pak se uvidí. Ale ten den byl docela hezký a vegetace, ač již sytě zelená, nevytvářela neprostupnou džungli. Zkrátka: rozhodli jsme se jít starou zapomenutou cestou z Úpské samoty pod Javorské boudy.
Z dnešního pohledu ta cesta nedává smysl: z Úpské samoty vede přípojná cesta na silničku z Pece přes Webrovky nahoru… Ale zkusme si představit situaci tak zhruba před 50-60 lety, když ještě v Krkonoších neexistovala síť asfaltových silniček… Pak už to zapadá do klasického schematu „ode dveří ke dveřím“, zejména pak, když víme, že zhruba v polovině cesty odbočuje chodník dolů, k Javořímu mlýnu.
Našim záměrem bylo zjistit, kde cesta u Javorských bud končí – protože na té straně je ještě hůře patrný začátek. No, je to kousek nad tím prostředním vlekem – ale musím konstatovat, že na tomto konci se chodník dost větví, takže nedovedu stoprocentně zjistit, co je stará cesta po Němcích a co je vyšlapáno od chatařů.
Celkem standardními cestami jsme se přesunuli od Kladenské boudy až na enklávu Severka, kde za chalupou Větrník začíná další ze zajímavých cest: Basovka.
Tu cestu jsem měl rád při pěších výpadech do Pece: je nejkratší možná a s výškou hospodaří velmi dobře. Drobný problím je nalézt její odočení ze Strmáku (ten vede k soutoku Liščího a Zeleného potoka, navíc je tam rozcestí (+- – není to vše pohromadě)), zejména pokud je vegetace rozbujelá. Dnes to však byla parádně viditelná kamenná stavba, nicméně dosti poničená padajícími jilmy. No a dál už nebylo moc co řešit…. Seběhli jsme k Zelenému potoku (tam začala protestovat má kolena) a po krátkém odpočinku již po žluté do Pece – a domů…
Toto nedělní odpoledne se doopravdy vyvedlo! Po mnoha docela chladných dnech (a já nechal zimní bundu v Řeži – vždyť je přeci už květen!) po chladné sobotě přišlo azuro a i na našem severním okně neuvěřitelných 17 stupňů!
První stavba u silnice směrem do Pece pod Sněžkou stála v tomto místě již na přelomu 18. a 19. století. Nejpozději v roce 1884 tu fungoval hostinec. Z dochovaných dokumentů v databázi Archa Krkonoš® vyplývá, že v tomto roce majitel Ambros Berger požádal obecní úřad o povolení k přestavbě domu tak, aby zde vznikl taneční sál. Současnou podobu dostal hostinec Aupatal na konci 30. let 20. století, kdy nesl jméno hotel Seitz. Po druhé světové válce byl objekt zkonfiskován, stal se majetkem státu. Do správy ho dostali manželé Říhovi. Jejich jméno na vývěsním štítě ale nevydrželo dlouho. Přišel únor 1948, znárodnění a z hotelu Říha se stala zotavovna ROH, která nesla název Kolektiv. „V tomto období se ve vedení a v personálu vystřídalo mnoho místních lidí, ale v důsledku socializace zabránila zakořenění lidí, kteří přišli do vysídlených Sudet,“ říká Pavel Klimeš z Archy Krkonoš a dodává: „V této době se tu konaly týden co týden večírky pro hosty, na kterých hrála kapela složená z místních, jako byli František Sedlák, František Matuštík, Jiří Minarčík, Helmut Hofer a další.“
Z Kolektivu se hotel Uran stal až po roce 1989. V hotelu se vystřídalo několik nájemců, za kterých budova spíš chátrala. Ještě v roce 2005 tu údajně přespávali instruktoři lyžování, poté už přestala fungovat úplně.
Stavili jsme se u Vrkouše – a to už je nějaký kus cesty na Richtrovky. No a já měl touhu sejít cestou z R do Modrého dolu – já tou cestou fakt ještě nešel! Cesta se celkem vydařila, akorát se to dost bořilo. Ale ty výhledy pak stály za to!
Je středa a meteoblé věští hezký den. Navíc, včerejší úterý jsme dali jako odpočinkové. Takže rozhodnutí padlo na několikráte odsunutý výlet posilnici na Richtrovky a pak do Modrého dolu a zpět.
No jo, před školou jsme potkali Vrkouše – a nálada okamžitě stoupla (ne že by předtím byla špatná) o několik stupínků. Takže dobře naladěni jsme na Richtrovky došli ve dvanáct. No a co dál? Trbócat se ve sněhu lesní cestou, když do krkonošských strání se tak hezky opírá sluníčko? Vždyť na „Vejra“ je to 1,7 km anebo 53 minut, jak hlásají mapy.cz. No tak jo! Pomalu stoupáme Čertovými schody a za hoďku jsme na Výrovce. Co dodat? Dlouho jsme tu nebyli a výhledy – kdo tu byl tak zná. A kdo ne, ať se podívá do fotogalerie.
Zpátky samozřejmě přes bufáč. (Interbüfé na rozcestí.) A předstřavte si! Nevím po kolika letech v 1 popolední zavřený!!!!! Až sem šahá pracka Andrejova. Bufetka zamítnuta, ergo míříme směr vrcholek Liščí (hory). Cesta tvrdá, uježděná i skútry (! copak sem smí ?) takže na Lyžařské jsme cca ve 14:30. Zavřeno. A na Lesní jakbysmet… Takže nejlepší řešení je hupky dupky do 347-ičky. Zatopíme, dáme kafe, čaj, pivo, něco telefonů – zkrátka jsme doma.
Sice trochu rozlámaní, ale plni krásného výletu. I Růžena využívá gaučového dobrodiní…
Pakliže libo něco mapových a výškových podkladů, tak zde.
Pátek… Vláda se chystá k zasedání – a co z toho zase vypadne rači ani nechceme vědět. Kopeme do vrtule a vyrážíme do Trutnovského okresu. Jo, do toho zavřenýho. No kontrolu jsme překonali – dostalo se nám ale důrazného upozornění, že jsme blázni.
Pondělí – už je uzavřený celý Česko a v Trutnovském okrese nastalo znatelné zlepšení. Takže my a srny – trávíme čas v přírodě. My tedy dost omezeně, neb sil ještě stále moc nemáme.
Kliknutím na obrázek se otevře nová záložka s fotogalerií.
Bylo docela hezky – a tak jsem Evě navrhnul, že bychom na běžkách zopakovali část mého včerejšího výletu. Ukázalo se, že lanovka stejně končí na Růžohorkách, takže nebylo co řešit.
Perfektní prašan byl na cestě lehce stažen rolbou, takže sjezd na Portášky byl opravdovou radostí – a stihli jsme to za neuvěřitelnou necelou čtvrthodinu. Za Portáškami jsme si střihli okruh kolem Pěnkavčího vrchu s perfektně upravenou stopou.
Vyvstala otázka, kam od boudy Jana – tak jsme se vydali přímo loukou ke kapličce na Předním Výsluní. Tam naše radost končila, neb až pod penzion Kobr se pod prašanem skrýval hnusně rozrytý led. No a pak nás čekal velice nepříjemný pěší sestup zletovatělou silnicí až do Úpy, a pak stále pěšky (silnička byla spíše ledovatá než zasněžená) domů.
Klíčová slova: Krkonoše, Pec, Pec 347, Růžohorky, Přední výsluní, kaplička na Předním Výsluní
Po pondělí a úterý je dnešní den poledním dnem našeho poustevničení v Peci – Růža a já. Ráno jsme zaspali. Hodně. Takže mnoho možností nebylo – a webkamera ukazovala na Sněžce Azuro. Takže pro nedostatek času nahoru lanovkou a dolů přes Růžohorky pěšky. Nakonec ne na Portášky, ale Šramlem dolů. Cca 2,5 hodiny. A nahoru jsme to nestihli, takže odj. až. 12:30. Ale paní v bufíku u pokladny měla grepové pivo – takže klídek, ale mezitím se blížila fronta. No, na fotkách to tak nevypadá, ale na Sněžce se sluníčko nesměle prodíralo přes zahuhlání – a vzdrželo to až na Růžohorky. Ale bílá stěna se blížila a domů jsme se doplouhali už za vytrvalého sněžení.
Espace Alex 