V pátek na Sněžku a Železnou stezkou dolů.

Přijeli jsme ve čtvrtek a že by bylo fajn zase jednou se nechat vyvézt na Sněžku, když nám to tedy Stáňa a Vláďa povolily (to není hrubka – Stáňa a Vláďa jsou neživotné subjekty, potažmo instituce plné – pochybuji, že žijících – subjektů). V sobotu a neděli bude zřejmě narváno (a večer nám to potvrdily proudy valících se aut) a v pondělí se bude smejčit a balit… Takže jediná možnost – pátek a taky jo: před pokladnou sice pár skupinek lovilo respirátory z baťohů, ale u pokladny nestál. Nikdo.

Zato po výlezu z lanovky to bylo jako mokrým hadrem přes tlamu. Na čtvereční metr mnoho turistů (spíše návštěvníků) a z polské strany se stále valily davy. Ta lanovka z Karpcze dělá divy. Takže fofrem na podvalovku v Úpské rašelině a tam již příroda. A pak Paroháč, kulajda a borůvkový řez na Luční, výšlap ke kapličce, sněhovým koridorem na Výrovku, malé posezení ve stínu na Rozcestí a Železnou stezkou na Jelenky. Je to vždy loterie, trefit tu stezku, ale dnes je to zřetelné a navíc v kleči vzorně vyřezané, takže doopravdy není co řešit – až na průchody rašlinou, kde rašelina pokryla cestu. Kupodivu nejlepší cesta vedla většinou středem, kde kameny byly hned pod povrchem.

Ne Jelenkách jsme si chvíli lízali rány na lavičce ve stínu (ten sestup mi opět dal!) a pak honem ke žralokovi (ten žralok tam už mnoho let není – ale pro nás je to porád žralok), kde jsme si dali cider. E. se na něj chystá od zimy, ale abychom se u konzumace neotřásali zimou. Takže dnes. Pro doplnění sacharidů v krvi E. volí polosuchý, ale mně omylem přinesli suchý. Tatíčkův sad. A ten suchý byl lepčí. Takže M. k narozeninám asi objednám basu. Jen co se dostanu ke scé kreditce. Doufám, že je v Řeži….

Galerie

Končíme. Sněžka, Modrý důl.

Nic netrvá ve světě věčně – ani láska k jedné slečně! Covidová epidemie byla snad zvládnutá, naše čacké pravítěľstvo vyhlásilo návrat k normálu. Tudíž Evě nastávají povinnosti – a my se vracíme z našeho azylu v Peci zpět do Řeže…
Tak si pojď dát naposledy Sněžku funikulérem – tak prázdná již nikdy nebude! Lanoffka sice prázdná byla, ale ty zástupy polských turistů, kteří se drápali, funěli, prskali a vydechovali mraky aerosolu, byly nepřehledné. Darmo si naši načáľníci malují své semafory…
Dolů jsme sestoupili Modrým dolem. E i já považujeme tuto část Krkonoš když ne za tu nejhezčí, tak rozhodně jednu z těch pozoruhodných.

Na epidemii Covidu19 budu dlouho vzpomínat. Na rozdíl od svých krajanů jako na jednu z nejhezčích vesen v mém životě. Evi díky, bylo to tu strašně fajn!!!!!!

Odskok do obrazové galerie…

Poprvé v Obřím dole.

Paroháč

Na Sněžku jsem vylezl poprvé, když mi  bylo nějak 54… a do Obřáku jsem se dostal ve svých 69 … Důvod byl pořád stejný: od svých 18 jsem měl kolem prolezeno gde-co, ale tam se mnou nikdo nechtěl, že je to moc profláklý, a že tam chodí každou chvíli každý.

Na Sněžku mne vzala Eva, a byl jsem tam už dostkrát, ale Obřák  byla zase slibotechna. Takže dnes, když jsme vyšli s Růženkou před barák, nebyl důvod proč tam nejít. Růženka ani necekla.

V tuto dobu je strašně fajn jet na Sněžku lanovkou. V kase před náma ani noha, a než jsme se vymotali z turniketu (já zapoměl vodítko), čekala na nás prázdná gondola.

No tož, sešli jsme to. S malou odbočkou na Luční, na Paroháče a na guláš (doma ho už dojídám třetí den).

A na Boudě pod Sněžkou (bundu jsem již měl docela propocenou) jsme vyplázli pade za Konráda! (Vzpomínám na Rumburk, kde byl Bráník za 20).

Klikni na přechod do galerie

2011 – Špindlerův mlýn 20. – 22. května

Květnové setkání spolužáků se konalo ve Špindlerově mlýně. Organizoval Martin.

Klikni pro přechod do galerie

Klíčová slova:Špindlerův mlýn, Klínovka, Luční bouda, Kozí hřbety, Bílé Labe, Republika, Rennerova bouda, Stará Bucharova cesta